(Pokračování z 26. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Venkov – Výstaviště mezinárodního přátelství Mjohjangsan
Říká se, že severokorejský venkov je úplně jiným světem než hlavní město. Do značné míry je to jistě pravda, rozdíl mezi městem a vesnicí je mnohem výraznější než u nás, vlastně nesrovnatelný s našimi poměry. V KLDR přitom za venkov nutno považovat snad veškeré území kromě Pchjongjangu, ale včetně okrajových částí hlavního města, nespojených s městskou aglomerací a působících velmi vesnickým dojmem, naprosto nesrovnatelným třeba s okrajovými částmi Prahy.
Mrzí mě, že z oblastí mimo hlavní město jsem v KLDR viděl opravdu málo, především pak to, že jsem neviděl žádné další velké město, vlastně zblízka vůbec žádné jiné město než Pchjongjang.
Příslušník dopravní policie na okraji Pchjongjangu
Na venkově jsem přesto byl dvakrát, a to poměrně daleko za Pchjongjangem, díky Výstavišti mezinárodního přátelství Mjohjangsan u okresního města Hjangsan v provincii Severní Pchjongan (Pchjongan pukto), asi 150 km od hlavního města. Tato vyhlášená turistická destinace je, nebo před pandemií byla, vděčným cílem návštěv mnoha cizinců díky expozici darů velkým vůdcům z celého světa, umístěné v malebné přírodní rezervaci Mjohjangsan.
Ze zdrojů KLDR nemohu o oblasti opět zjistit prakticky nic, dodávám tedy jen údaje z anglické Wikipedie, že okres měl v roce 2008 asi 52 tisíc obyvatel (novější údaj není uveden) v jediném městě, tedy okresním městě Hjangsan, a ve 20 vesnicích. Jde o okres převážně zemědělský, věnující se pěstování kukuřice, rýže a sóji, jablek a hrušek a chovu hospodářských zvířat. Význam má také lesnictví, protože lesy pokrývají 77 % území.
Pokud média země věnovala v poslední době pozornost okresu Hjangsan jinak než v souvislosti s muzeem, bylo to díky Továrně na lékařské přístroje Mjohjangsan, po důkladné rekonstrukci znovu uvedené do provozu 4. října 2020. Na modernizaci závodu dohlédl v říjnu 2019 vážený soudruh nejvyšší vůdce a KCNA informovala 27. 10. toho roku, že „vážený soudruh nejvyšší vůdce poznamenal, že obecně se rekonstrukce a modernizace závodu provádí podle plánu strany, ale pokud se na ni podíváme podrobně, lze spatřit některé nedostatky. Poukázal na nedostatečnou kvalitu stavby, která nevyhovuje požadavkům projektu a řízení. Vnější obklady a spáry některých budov nejsou dostatečně hladké a některé části jsou nerovnoměrně omítnuty, zdůraznil a kritizoval finální práci, která nebyla provedena pečlivě.
Vážený soudruh nejvyšší vůdce uvedl, že brzy vyšle dovednou stavební jednotku, a vydal rozkaz napravit nedostatky zjištěné během výstavby a dokončit výstavbu závodu tak, aby byl do konce roku bezchybný a funkční.“
Vzhledem ke slavnostnímu předání po rekonstrukci až 4. 10. 2020 se to do konce roku (2019) zjevně nestihlo, ale v čučchejské Koreji jsou běžná mnohem a mnohem delší prodlení.
Děti s jízdními koly u dálnice z Pchjongjangu na Hjangsan
Svými pokyny poctil vážený soudruh nejvyšší vůdce tento podnik již v srpnu 2018, kdy konstatoval, že „nemůže být než velmi znepokojen a zklamán špatnou situací továrny. Poznamenal, že nedokáže pochopit, zda továrna prošla rekonstrukcí a modernizací nebo ne, a co bylo přestavěno a modernizováno, protože nevidí žádné známky přestavby, ačkoli uplynuly dva roky od chvíle, kdy strana vydala varování.
Ostatní odvětví zaznamenala v posledních letech pozoruhodné pokroky, ale odvětví veřejného zdravotnictví tak nikdy neučinilo, ale bylo stále pasivnějším, uvedl a poznamenal, že v oblasti veřejného zdraví není nic, nač bychom mohli být hrdi, kromě moderních nemocnic, továrny na lékařský kyslík a továrny na výrobky dentální hygieny, které byly nedávno postaveny pod přímou kontrolou strany. Neexistuje žádná jednotka, která by dobře udržovala své prostředí v sektoru veřejného zdraví, nemluvě o modernizaci zařízení.
Strana zdůraznila potřebu zintenzívnit své pokyny týkající se práce v oblasti veřejného zdraví a vyzvala vládu a orgány lidové moci na všech úrovních, aby zcela plnily svou odpovědnost a úlohu při práci na konsolidaci materiálně technické základny sektoru veřejného zdraví, neboť politika veřejného zdraví v naší zemi je založena na státních investicích a dodávkách materiálů, ale funkcionáři jsou v tomto ohledu velmi nečinní a nezodpovědní, zdůraznil.
Rudý koutek pro výchovu v revolučních dějinách není v porovnání s jinými jednotkami tak dobrý a ze špatného uspořádání vědeckotechnické učebny lze snadno zjistit, s jakým ideologickým hlediskem přijaly organizace strany ve veřejném zdravotnictví politiku strany pro posílení vědeckotechnických studií, a vědeckotechnická výuka se zde nemůže pozvednout, řekl, kritizuje organizace za to, že provádějí politiku strany velmi ledabylým způsobem.
Soudruh nejvyšší vůdce důrazně vyzval k úspěšnému pozvednutí Továrny lékařských přístrojů Mjohjangsan, kterou založil osobně velký vůdce a věnoval jí velkou pozornost až do posledních okamžiků svého života, v příklad, který sehraje vedoucí úlohu v oboru zdravotnických přístrojů, aby uskutečnil jeho přání a oslavil zásluhy jeho vedení napříč generacemi. Je nutné být předvojem zničení a přeměny zastaralého, aniž bychom ztratili srdce, řekl a dodal, že by se neměly jen opravovat některé staré budovy, ale mělo by být zajištěno výrobní prostředí podle mezinárodních norem a modernizovány výrobní procesy na základě nejnovějších poznatků a technologií a továrna přeměněna na nejmodernější zařízení schopné vyrábět vysoce kvalitní zdravotnická zařízení a přístroje splňující mezinárodní standard.
Požádal o přeměnu studovny kimirsenismu-kimčongilismu a prostoru pro výchovu v revoluční historii a vědeckotechnické učebny, výstavních prostor a kulturního a sociálního zařízení a výrobních budov s vědeckým výpočtem, což zdůrazňuje potřebu studovat opatření pro radikální zlepšení úrovně domácí výroby, automatizace a modernizace továrny na lékařské přístroje. (…)
Vážený soudruh nejvyšší vůdce podotýkaje, že osobně převezme břemeno práce na modernizaci továrny, podrobně popsal orientaci při plnění úkolů, jimž čelí příslušné obory.“ (KCNA 21. 8. 2018)
Vesnice pod horami s nezbytným agitačním heslem na svahu
V Mjohjangsanu jsem byl na celodenním výletě dvakrát, v letech 2018 a 2019. V prvním z těchto let jsme tam cestovali dvěma menšími autobusy Toyota a o rok později dvěma velkými autobusy Nissan a před námi VIP rodina profesora doktora Harishe Gupty, zástupce generálního tajemníka Mezinárodního institutu myšlenky čučche, ve dvou tmavě modrých Mercedesech „piano“. Všechny dopravní prostředky byly z 80. let, patrně z jejich první poloviny, a použité komunikace přibližně také z té doby nebo ne o mnoho novější, to vše v téměř původním stavu, takže v tomto ohledu celá cesta byla jedním velkým retrem, z pohledu organizátorů jistě spíše nezbytným než vyhledávaným. S ohledem na absenci telefonního signálu a téměř naprostou nefunkčnost jakékoli motorové dopravy na venkově jsem se trochu obával, co by se stalo, kdyby některý z věkovitých vozů měl poruchu, ale to se naštěstí nestalo. Japonská a německá kvalita v kombinaci s korejskou péčí ani po letech nezklamaly.
Že tam není telefonní signál, jsem zjistil, když průvodce chtěl telefonovat do Pchjongjangu. Z toho je patrné, že oblast neznal a nevěděl, že tam signál není, jinak by se o to nepokoušel nebo přinejmenším by nebyl absencí signálu překvapen. My jsme, jak jsem psal v úvodu, neměli v KLDR telefonní signál nikde.
Po výjezdu na okraj Pchjongjangu se charakter města náhle mění, panelová sídliště řídnou a ulice a plochy kolem nich jsou čím dál více nezpevněné, jen prašné, chybí městský mobiliář a kolem domů vidíme už jen stromy a keře. Ještě viditelněji než zástavba však řídne doprava. Kromě metra, tramvají a autobusů zmizí bezmála veškeré dopravní prostředky, kousek za centrem města už nevidíme skoro žádné osobní automobily ani v provozu, ani parkovat, jen výjimečně motocykl, kterých je celkově v KLDR jistě velmi málo, nebo nákladní automobil (i větší tříosý, nikdy ne však kamion s tahačem) a velmi zřídka mikrobus či autobus linkového typu. A ovšem dost cyklistů a občas nějaký ten chodec. Mezi osobními vozy převažují čím dál více vojenské, což je patrné kromě provedení i z jejich registračních značek na černých tabulkách, zatímco civilní vozy mají tabulky modré.
Nákladní vozy převážejí větší počet lidí na otevřených i krytých korbách, na valnících, což ale můžeme v menší míře vidět i v centru města. S výjezdem z hlavního města mizí i poslední dopravní policisté a následuje skutečná dopravní anarchie, pro cizince poněkud překvapivá v zemi vyhlášené svým „tvrdým režimem“.
Cyklista na prázdné dálnici
Z Pchjongjangu jsme směřovali na sever po dálnici se dvěma jízdními pruhy v každém směru, v počátečním úseku označenými bílými čarami a navzájem oddělenými dvojitou žlutou čarou, později již bez jakéhokoli značení jen jako obrovská asfaltová plocha o šíři čtyř jízdních pruhů, po které si vozidla jezdila zcela libovolně „cikcak“, vyhýbajíce se dírám, puklinám a nerovnostem. Stav vozovky byl žalostný, byla plna děr, prasklin a záplat, záplatování však svědčilo o pravidelné údržbě a dálnice byla sice nepohodlně, ale sjízdná. Přirovnal bych jí k české D1 před rekonstrukcí.
Některé úseky měly jízdní směry oddělené středním pásem se vzorně zastřiženými tújemi nebo jinými stromy a keři. Vozovku někde lemovaly bílé plastové patníky či kovová svodidla podobná jako u nás, někde nikoli. Jediný krátký zcela nově vyasfaltovaný úsek byl bez středního pásu, bez svodidel a jakéhokoli značení.
Zaznamenal jsem úseky s dočasně uzavřenou polovinou jízdní dráhy z důvodu opravy povrchu. Probíhalo zde asfaltování rozléváním živice z primitivního vozíku, nesmírně zaostalým způsobem. V takovém případě byl provoz do protisměru převeden jedinou příkazovou značkou a několika kameny položenými na vozovce. V opravovaném úseku byla někde dopravní značkou snížena rychlost na 30 km/h, ale autobusem jsme tudy projížděli 80 km/h (viděl jsem na rychloměr) a předjelo nás jedno nebo dvě osobní auta, řítící se asi stokilometrovou rychlostí. Radaru se zde nikdo bát nemusí.
Podél dálnice bylo vidět všemi směry natažené elektrické vedení, aleje listnatých stromů, poloprázdné přehrady a koryta skoro vyschlých řek. V dubnu 2018, ale hlavně 2019 bylo nesmírné sucho, koryta řek téměř prázdná. Plné nebyly ani přehrady s vodními elektrárnami, jichž jsme míjeli několik. Všude byla vidět obdělaná pole a udržované sady se vzorně ostříhanými a upravenými stromy. V krajině pracovaly hloučky zemědělců nebo i osamělí rolníci na polích a při pasení stád. Probíhala také regulace vodních toků a rozsáhlá kampaň obnovy lesů. Podél vody byly jednak patrné stopy rozsáhlé eroze půdy po dřívějších povodních, jednak se zde pohybovaly na některých místech skupiny několika desítek lidí, zřejmě upravujících břehy a okolí. Zdálky jsem nemohl přesně poznat, co a jak dělají, ale neměli žádnou techniku ani žádné větší pracovní nástroje. Velká část lidí seděla na zemi a asi odpočívala. To je pochopitelné, ruční přenášení balvanů a práce s lopatami a krumpáči je vysilující a nedávalo by žádný smysl, aby se při ní dělníci a zemědělci strhali. Někde však uprostřed řeky pracoval také velký stroj, patrně na čištění dna.
Železniční zastávka Puksinhjon
Viděl jsem spousty nově zasazených stromků, ohrazených kruhy z bílých kamenů. Zajímalo by mě, zda je v tom suchu někdo zalévá, to jsem neviděl a nepůsobily zalitě, a zda se stromky uchytí.
Za městem také mizí rozdíl mezi armádou a civilem a propuká nefalšovaná jednota armády a lidu, na první pohled patrná tím, že uniformy se od civilu liší jen výložkami. Městská saka a kostýmky jsou pryč a nosí se hlavně zelenohnědý vinalon, umělé teplákové soupravy z vláken z vápence. Krajinou se pohybují skupiny lidí v zeleném, u nichž zdálky nelze rozeznat, jde-li o vojáky či civilisty. Většinou však krajina zeje prázdnotou.
I na venkově vidíme důraz na ideologii, dokonce uprostřed polí vlají rudé prapory a na vesnicích i v nezastavěné krajině vidíme agitační hesla, pomníky a památníky. Víceméně vše bylo možné fotografovat, platilo jen pravidlo nefotit vojáky a vojenské objekty.
S dálnicí je souběžná elektrifikovaná železnice. Jak jsem již psal v kapitole o dopravě, neviděl jsem na ní jakýkoli provoz, jen pomalý průjezd jednoho jediného osobního vlaku nedaleko od Pchjongjangu. Železniční stanice a zastávky jsou vyzdobeny typizovanými portréty slunečně usměvavých velkých vůdců a vždy stejnými bíle psanými hesly na rudém podkladě: „Ať žije vážený nejvyšší vůdce soudruh Kim Čong Un! – Ať žije slavná Korejská strana práce!“ Nevím, zda v této podobě zůstávají i po roce 2021, kdy již vážený soudruh není označován za nejvyššího vůdce.
Na stanicích a zastávkách jsem nikoho neviděl, ale vyloženě zblízka jsme míjeli jen jedinou zastávku (Puksinhjon), s přízemní budovou se zavřenými dveřmi, vypadající, že příchod cestujících neočekává. Ostatní nádraží byla vidět jen z takové dálky, že nemohu jednoznačně tvrdit, že nebyla v provozu nebo že tam nikdo nebyl přítomen. Hradla a stavědla působila neobsazeným dojmem, korespondujícím s absencí provozu. Občas někde stály nákladní vagóny (osobní nikoli), prázdné nebo naložené dřevem, ale nikde lokomotiva, jen na jednom nádraží nečinně stál starý sovětský naftový „Sergej“.
U dálnice stojící mozaika velkého vůdce
Jeden z českých pamětníků mi vyprávěl, že při návštěvě KLDR na konci 80. let jela jejich delegace z Pchjongjangu do Mjohjangsanu a zpět vlakem, později už ale cizinci jezdili autobusem, nejspíš protože železniční doprava tak zchátrala, že její využití by bylo velmi časově náročné až nemožné. Je to škoda, protože soudě dle map i spatřené skutečnosti mají hlavní železniční tratě dobré parametry pro jízdu vysokou rychlostí a pokud by se po nich mohlo jezdit alespoň dejme tomu 120 nebo 140 km/h, jak je běžné u nás, mohly by sehrát významnou úlohu. Pokud by byly dobře sjízdné i pro těžké nákladní vlaky, mohly by za lepší politické situace sloužit i k přepravě zboží mezi Jižní Koreou a Čínou či Ruskem. Pokud by takovou přepravu prováděli železničáři z KLDR a posádky by se měnily na hranicích, bezpečnostní riziko by bylo zanedbatelné. Bohužel je železniční síť v KLDR zřejmě dost zchátralá a dysfunkční a můžeme se snad jen utěšovat tím, že leckde ve světě je to ještě horší a že železniční tratě budou snad alespoň udržovány v chátrání, místo aby byly zcela zrušeny, protože na případnou náhradu jinými druhy dopravy vesměs nejsou prostředky. (I když část dopravní zátěže se už bezpochyby přelila z železnic na silnice, tam kde jsou souběžné.)
Přízemní nebo několikapatrové domy v krajině působily upraveným a udržovaným dojmem a bylo vidět, že někde se i stavějí nové. Na některých domcích je při bližším pohledu na zvětšené fotografie patrná dost značná omšelost, ale ruku na srdce, to je běžné i u nás a jistě všude na světě. Nikde nebylo patrné to, co u nás, že totiž snad v každé vsi je část domů vybydlených a zničených. Za všechny cesty si vybavuji jen jednu zříceninu domu beze střechy, těsně u dálnice směrem k řece. Snad to byla stavba patřící kdysi k říčnímu provozu. Nevím, jestli se tam za běžného stavu vody něco plaví, ale během mých návštěv to nízká hladina neumožňovala.
Poněkud archaicky a zaostale působilo vedení všech drátů vzduchem a vztyčování rozličných sloupů na střechách domů nebo i mezi nimi, které tyto dráty nesly, rozhodně ne vždy kolmo k zemi. Běžnou dominantou krajiny jsou sloupy vysokého napětí. Vysokonapěťových vedení je vidět skutečně mnoho, jeden z jeho sloupů je ostatně i ve státním znaku. Jak je to na venkově s dostatkem nebo nedostatkem elektřiny, nemohu soudit, ale pokud by elektřina dlouhodobě nebyla k dispozici, jistě by nebylo všude tolik elektrického vedení.
Orba kdesi u dálnice
Dálnice se zástavbě vyhýbala a ta byla tedy vidět většinou jen poměrně zdálky. Nejdelší agitační hesla, umístěná na řadách kamenných desek, z nichž každá nesla jednu slabiku, byla dlouhá snad až 150 metrů, když to na snímcích porovnávám s rozměry zástavby. Hesla provolávala slávu Korejské straně práce, revoluci čučche, velkému kimirsen-kimčongilismu a váženému soudruhu nejvyššímu vůdci či vyzývala ke splnění závěrů 7. sjezdu strany a tehdejší pětiletky (2016–2020). Výjimečně byla k vidění i stěna s mozaikou s velkým vůdcem mezi rolníky, sloup věčnosti nebo jiný pomník. Velkolepě působila v Mjohjangsanu hesla vyrytá vysoko ve skalách. Nad mjohjangsanským údolím je na skalním štítu vyryto „Songunský velitel generál Kim Čong Il čučche 96. 2. 16“, tedy 16. 2. 2007 (den 65. narozenin velkého generála, přičemž tento byl už od roku 1992 maršálem). Rozměry hesla zdálky mohu těžko určit, ale myslím, že je dlouhé alespoň 30 metrů. V KLDR je podobných skalních hesel poměrně mnoho, jistě od skalních aktivistů. Některé opěrné stěny podél dálnice byly ozdobeny malými betonovými pěticípými hvězdami.
V nížinách podél dálnice se táhla většinou pole, převážně jistě rýžová, ale to jsem jako neodborník nemohl najisto poznat. Na okolních kopcích stály částečně ovocné sady a zčásti byly porostlé borovicemi, případně jinými lesními stromy, většinou jehličnatými, méně často i listnatými. Bylo sucho a listnáče ještě na jaře neměly listí, takže krajina působila dost vyprahlým a mrtvým dojmem. U některých obcí byly vidět dost velké zemědělské podniky, obehnané bílou betonovou ohradou, s dlouhými kravíny nebo jinými budovami tohoto typu. Viděl jsem i několik rozlehlých průmyslových podniků, sice jistě už několik desítek let starých, ale zjevně udržovaných a funkčních. Z některých stoupal kouř z komínů nebo pára. Převažující hnědá a zelená barva krajiny se snoubila s převažující barvou oděvů obyvatelstva, ale i na venkově byly vidět barevné bundy a mikiny, hlavně u dětí. Kromě vzorně udržovaných polí a ovocných sadů byla někde vidět pasoucí se drůbež a dobytek.
Na traktorech při polních pracích často vlály rudé prapory, mohli jsme vidět také jednotlivé pracovní skupiny pochodující v čele s rudým praporem. Leckde se oralo ještě se zvířaty, konkrétně s voly. Koně jsem neviděl. Odpůrci KLDR to zesměšňují, ovšem Korea nemá naleziště ropy pro pohon strojů a je to právě nátlak zahraničních odpůrců, který jí znemožňuje dostatečný přísun ropných produktů. Bránit suverénnímu státu v hospodářském rozvoji a potom ho zesměšňovat za to, že se nemůže dostatečně rozvíjet, to je logika imperialistických vlků a válečných štváčů. Otázkou je, zda a jak v tomto směru pomůže po rozkolu se Západem Rusko, ale musíme mít na paměti, že to není žádná charitativní organizace a má jistě jiné zájmy než pomoc svému, z ruského hlediska územně nepatrnému, jihovýchodnímu spojenci.
Pokud by sankce byly zrušeny, možná by svět viděl, jak by Korejci uměli kšeftovat a co by zbylo z čučche…
Oráč u Hjangsanu
Traktorů bylo k vidění dost málo a byly už značně starých typů. Stejně tak pracovalo na polích několik pásových vozů, odpovídajících typově „stalincům“, a bagrů. Zde se opět dostáváme k problematice Potěmkina – pokud by chtěla KLDR ukázat cizincům falešnou představu o rozkvětu, nebylo by jistě problémem postavit k dálnici nové traktory, třeba nepojízdné, ale pěkně vypadající, a po dobu průjezdu autobusů s cizinci, jichž ostatně není mnoho, nařídit oráčům s voly, aby počkali někde za mezí. Nic takového se ale neděje, oráči s voly klidně ořou a stařičké traktory, „stalince“ a bagry konají svou práci, bez ohledu na to, co si cizinci ze Západu myslí o takovémto obrazu zemědělství jako vystřiženém z našich začátků 50. let. (Ale pozor, cizinci z rozvojových zemí třeba z Afriky na to hledí jistě poněkud jinýma očima, protože oni mají úplně jiné srovnání!)
V prosinci 2017 bylo na Kim Ir Senově náměstí slavnostně předáno několik set nových traktorů domácí výroby Čchollima-804 a Čchungsong-122. Žádný z nich jsem neviděl. Samozřejmě v celé zemi velikosti bývalého Československa se těch několik set strojů ztratí, ale pokud by měla být země Potěmkinovou vesnicí, jistě by pracovaly nebo přinejmenším stály právě u dálnice z Pchjongjangu do Hjangsanu, na jediném venkovském území země, které uvidí většina cizinců tam pobývajících.
Ve venkovské krajině byli vidět jezdci na kolech, muži i ženy. Cesty byly většinou prašné. Někde postávali u dálnice venkované ve vinalonu, v inminboku nebo v bundách, případně seděli na obrubníku či prostě na krajnici a patrně čekali na autobus. Nebyly zde označeny žádné zastávky a myslím si, že sporadické autobusové spojení fungovalo spíše jako účelové zaměstnanecké svozy a rozvozy než jako veřejné linky, i když v tamních poměrech v tom asi není velký rozdíl, protože nikdo necestuje „jen tak“.
Vojenský pasák koz
V několika případech jsem se i zde přesvědčil, do jaké míry platí, že nikdo nic neví, tedy do jaké míry nejsou občané informováni o reáliích své země, i když se věnují oblasti zahraničních vztahů a cestovního ruchu. Oni si ovšem nemohou na rozdíl od nás vyhledat příslušné údaje na internetu, nebo jen ve velmi omezené míře na své vnitřní síti. Projížděli jsme tak například kolem mohutného kamenného památníku ve tvaru vztyčeného klasu na kopci u dálnice, dominanty širokého okolí. Když jsem se ptal, co je to za památník, průvodci a ostatní korejské osazenstvo se radili mezi sebou, ale došli k závěru, že nevědí. Myslím, že to bylo zcela upřímné konstatování. Podobně tomu bylo, když jsme přejížděli jednu z největších řek v zemi, Čchongčchongang neboli Nebesky modrou řeku. Když jsem se ptal, co je za řeku, místní se nejprve radili, než to jeden řekl, a rozhodně to nebylo tím, že by to nechtěli prozradit. Prostě to nevěděli, stejně jako jsem nedostal odpověď na název mohutné řeky spatřené zdálky z Věže čučche, což byla pravděpodobně tatáž řeka Tedonggang, protékající centrem Pchjongjangu, jenže ve větší vzdálenosti.
Tady je ale třeba mít na paměti, že běžní občané KLDR bezpochyby po své zemi téměř vůbec necestují, takže ji z osobní zkušenosti ani příliš znát nemohou. Říká se, že na vzdálenější cesty je nutné mít povolení, což je možné, protože to tak bylo i v SSSR, ale oficiálně o tom opět nelze nic zjistit. Slyšel jsem od místního kádru, vlastně jen naznačeno než přímo vyřčeno, že dokonce automobily s registrační značkou příslušné provincie nesmějí bez povolení do jiné provincie. Domnívám se však, že větším problémem pro cestování na větší vzdálenosti je spíše než administrativní stránka věci nedostatečná a téměř nefunkční veřejná hromadná doprava, což ve spojitosti s téměř úplnou absencí osobních motorových dopravních prostředků téměř všem občanům brání v podnikání jakýchkoli delších cest kromě organizovaných autobusových a vlakových zájezdů, jež jsou však kromě příležitostných pracovních cest pouze pro vzorné pracovníky za odměnu. Venkované se tak dostanou do Pchjongjangu například na sjezdy či konference svých organizací, od strany přes odbory, Korejský svaz zemědělských pracovníků, Socialistický svaz vlastenecké mládeže a Socialistický svaz žen, kdo však není delegátem nebo funkcionářem strany nebo některé ze společenských organizací, navštíví asi hlavní město těžko, nemluvě o tom, že by občané třeba ze severu země navštívili jižní provincie (tedy jižní na severu od demarkační linie, samozřejmě) nebo naopak. Návštěvy příbuzných ze vzdálenější části země zřejmě také neprobíhají buď vůbec, nebo zcela výjimečně. Individuální vnitřní turistika prakticky neexistuje, vnější vlastně tuplem ne.
Autobusy se míjejí s nákladním vozem s lesními dělníky v Mjohjangsanu
Sami jsme se setkali při dvojí cestě do Mjohjangsanu a zpět s jedinou kontrolou. Z toho lze soudit, že kontroly na hranicích provincií (odpovídajících zhruba našim krajům) nejsou pravidelné, ale namátkové, a na hranicích okresů nejsou žádné, protože okresů je mnoho, bezmála každé větší městečko je okresní, a tolik kontrol by šlo těžko zajistit. Uvedená kontrola probíhala tak, že doprava na dálnici byla stažena zábradlím do jednoho pruhu, což nepůsobilo s ohledem na její minimální intenzitu žádné komplikace, a zde vojáci kontrolovali posádky zastavených vozidel. Pokud se náhodou vozidel sjelo více, kontrolovali jen tolik, kolik stihli, ale myslím, že taková situace nenastávala často. Kromě toho dost vozidel bylo vojenských nebo VIP a ta zřejmě kontrole nepodléhala. Nám se přihodilo to, že byly kontrolovány doklady cestujících prvního autobusu, zatímco druhý jen stál za ním a čekal, aby mohl potom společně s ním pokračovat v jízdě. Kontrolu druhého autobusu však nikdo neprovedl. Cizinci měli pasy u průvodců, takže nemuseli nic řešit, a Korejci vytahovali občanské průkazy, hned jak kontrolu spatřili, vůbec je tedy nepřekvapila. V té době bych nevěřil, že brzy budou chvíli fungovat namátkové kontroly průjezdu mezi okresy i uvnitř Česka…
Kromě průběžného látání asfaltu a občas i jeho plošnějších oprav vznikají v poslední době i nová odpočívadla s prodejnami potravin a suvenýrů. Na jednom fungujícím jsme se v roce 2019 zastavovali. O rok dříve už bylo sice postavené, ale ještě neotevřené. Venku před přízemní budovou, jedinou stavbou široko daleko kromě sloupů vysokého napětí, byly postaveny kulaté a obdélníkové stolky a červeně čalouněné skládací židličky a ženy tam prodávaly jablka několika druhů, hrušky, banány, pomeranče, kukuřici, rajčata, kiwi, grep a fíky, pokud ze snímku dobře vidím, zkrátka mnohdy ovoce a zeleninu, kterou zde lze vypěstovat jedině ve sklenících, protože klimatické podmínky jsou přibližně stejné jako u nás. Kromě toho prodávaly i vejce a k pití do kelímků čaj nebo kávu. Vedle várnice stálo skleněné balení Nescafé Gold, přesně takové, jaké známe z českých obchodů (jde o švýcarskou značku).
K zakoupení byl také korejský ženšenový čaj a všelijaké pochutiny jako bonbóny a sušenky v obalech zejména s anglickým a německým textem, bezpochyby tedy importované. Kromě toho také spousta láhví a plechovek s nealkoholickými i alkoholickými nápoji, částečně korejskými, částečně s obaly v angličtině a čínštině.
Prodej potravin na venkovském dálničním odpočívadle
I tento prodej na odpočívadle, stejně jako veškeré další mnou viděné stánky a prodejny, byl organizovaný, zaštiťovaný patrně místním podnikem služeb. Že by si někdo jen tak volně prodával, co ho napadne, toho jsem svědkem nikde nebyl. Přítomno bylo několik prodavaček, jež měly uniformu tvořenou červeným kostýmkem, černými kalhotami s černými lodičkami a na hlavě s nízkou červenou kulatou čepicí připomínající rádiovku bez „antény“. Kromě odznaku s velkými vůdci měly typické štítky s označením podniku a uvedením své funkce a jména. Takových štítků na uniformách personálu jsem si všiml častěji. Na naše poměry trochu nezvyklé, aby každý hned mohl znát jméno obsluhy. Mezi zákazníky bylo kromě našich spolucestujících několik desítek dalších cizinců ještě z několika autobusů a mikrobusů, patrně hlavně Číňané, Rusové a Mongolové. Nakupovalo ale i několik korejských žen v civilním oblečení. Nejspíš patřily k doprovodu některé z těchto skupin, na poměry případných nakupujících z nějaké blízké vesnice byly totiž oděny příliš svátečně. Jednu jsem náhodně vyfotil při placení, totiž při odpočítávání kupy wonových bankovek.
Druhé podobné odpočívadlo, kde autobusy stavěly, bylo prázdné a přízemní budova uzavřená, fungovaly jen záchody za ní.
Čím jsme byli dále od hlavního města, tím byly vesnice menší. Větší města jsme viděli jen z velké dálky, dálnice je totiž míjí. Před Hjangsanem dálnice náhle končila a sjíždělo se z ní prudkým obloukem do města. Rovně vedl nedostavěný, zjevně už dlouho opuštěný betonový most a za ním byl patrný zarůstající zářez a další pozůstatky výstavby pokračování z lepších časů, na jehož dostavbu už se zjevně dávno rezignovalo. (Ne, že by takové případy u nás nebyly.) Cestou bylo vidět i několik dalších dávno rozestavěných a opuštěných dopravních staveb.
Některé mosty nesou data dokončení, většinou z 80., méně často ještě 90. let. Zábradlí mostů byla většinou pěkně barevně natřená, někdy však i zrezlá, prostě v tomto ohledu normální svět. Mezi chodci jsem asi dvakrát viděl ženu nesoucí pytel na hlavě, bez držení rukou, což bylo v minulosti běžné a dnes už se to vidí jen na venkově. Zdá se to být celkem praktické a je škoda, že pronikání světových trendů tuto schopnost postupně ničí.
Zemědělci pod horami u dálnice
Dálnice byla osazena celkem přehledným a moderním dopravním značením podobným našemu, přičemž Pchjongjang byl jako jediný kromě korejštiny uveden také anglickou transkripcí. Dopravním značením byla rychlost v pravém pruhu omezena na 100 a v levém na 120 km/h, přičemž současně nechyběly značky s doporučenou rychlostí v pravém pruhu 80 a v levém 100 km/h. Turistické autobusy jezdily kolem 80 km/h, úměrně stavu vozovky a asi i snaze o úsporu pohonných hmot, velmi málo jezdících osobních vozů je přejíždělo v rychlosti odhadem 100-110 km/h, rychleji nejezdil asi nikdo. Pokud zcela výjimečně po dálnici jel nějaký místní autobus, pohyboval se mnohem nižší rychlostí, kolem 50-60 km/h, zřejmě kvůli svému technickému stavu a snaze o ještě větší úsporu nafty. Jeden z řidičů těchto autobusů jel takovým stylem prostředkem dálnice, vyhýbaje se nerovnostem, a nereagoval na blikání našich rychlejších autobusů, až musel být z cesty „vytrouben“. Zjevně se vůbec nedíval do zpětných zrcadel, protože nebyl zvyklý na to, že by je k něčemu potřeboval. Podobně lhostejných řidičů jsem pozoroval vícero. Jsou jistě zvyklí na to, že s ohledem na minimální provoz si mohou jezdit, jak chtějí, a prioritou je šetřit pohonné hmoty a vyhýbat se dírám.
Velkou část celkově slabého provozu na dálnici tvořili cyklisté a chodci, jimž je tam vjezd a vstup formálně dopravním značením a jistě i zákonem nebo vyhláškou zakázán, stejně jako u nás. Z poměrně intenzivního pohybu chodců a cyklistů, v obou jízdních pásech obousměrně, někdy i dost daleko od okraje vozovky, bylo patrné, že jiný způsob přepravy nemají k dispozici. Cyklisty jsme potkávali i v neosvětlených dálničních tunelech a dokonce i v nich v protisměru, ale abych jim nekřivdil, měli na sobě reflexní vesty. Občas jel po dálnici traktor, vezoucí na valníku za sebou rolníky. Taková souprava se pohybovala asi 20 km/h a někdy i v protisměru, jistě protože to bylo snazší než přejíždět mimoúrovňovou křižovatkou do správného směru a zase zpět. Moc nebezpečné to asi nebylo, protože místní řidiči s tím jistě počítali a zahraniční řidiči zde nejsou. Dlužno dodat, že takovéto zvláštní dopravní situace vesměs nemám vyfotografovány, protože by to budilo nežádoucí pozornost a nechtěl jsem se s průvodci dostat do sporu. Fotografování všeho kromě vojenské oblasti bylo sice povoleno, ale stejně jako další delegáti přátelství jsem musel v tomto ohledu uplatňovat autocenzuru a nefotit to, co by mohlo působit provokativně, i když bych to měl vyfocené rád.
Pohled z dálnice na práce u řeky
Každá cesta s jednou krátkou zastávkou trvala bezmála tři hodiny. Při zpáteční cestě, když se začalo stmívat, jsem pozoroval, že se řidiči snad všech vozů zdraví blikáním dálkovými světly, což je poněkud nepraktické a nikoho kromě sebe navzájem tím neoslní.
Po cestě bylo k vidění celkem velké množství vojáků. Stačilo, aby se nějaký z nich objevil v záběru náhodně, nečekaně, a už jsem musel snímek smazat, pokud si toho průvodce všiml. Vojáci, mezi nimi i ženy (ale v naprosté většině muži) hlídají například tunely, jako by je někdo chtěl ukrást nebo snad vyhodit do vzduchu. Velká část vojáků se ale věnuje zcela civilním pracím jako zemědělství a stavebnictví. Při jednom zastavení na přestávku uprostřed dálnice, na žádném odpočívadle, prostě jen tak u krajnice, kde nebylo naprosto nic, jsem viděl pasáka koz v uniformě Korejské lidové armády. Nikdo se na mě zrovna nedíval, ani on ne, tak jsem si ho vyfotil, s tím, že nanejvýš se omluvím a fotku smažu. Prošlo to.
V Hjangsanu jsem viděl ženy prát prádlo v řece, jistě ne z rozmaru, ale protože jinou možnost nemají. Celkově jsem však neviděl na venkově nic šokujícího. Zmínil jsem se již o kulhajícím vojákovi, který skákal po jedné noze, berlí nemaje. To byl ale jediný takový spatřený případ. Spíše mě zarazilo, že při druhé zpáteční cestě nám bezmála vstoupila před rychle jedoucí autobus na dálnici místní žena vyššího věku, máváním se dožadující přepravy. Bylo mi divné, že by nevěděla, že stříbrno-hnědé autobusy Nissan jsou VIP a rozhodně ji nikam nesvezou. Každopádně, když řidič nereagoval a pokračoval v jízdě, viděl jsem čiré zoufalství v jejích očích. Bylo mi jí líto. Bylo patrné, že dočkat se zde možnosti přepravy není snadné.
Venkovská továrna
Čím blíže k cíli, tím byla silnice horší a autobusy vířily kotouče prachu. Nedaleko před Výstavištěm mezinárodního přátelství jsme minuli hotel Hjangsan z roku 1986, jeden z nejluxusnějších hotelů v zemi a jeden z mála mimo hlavní město, který slouží cizincům. Pyramidová budova hotelu s balkóny má 15 pater, z toho 11 s hotelovými pokoji a balkóny, nad nimi kruhový objekt, pravděpodobně restauraci, uvnitř otočnou jako v hotelech Korjo a Janggakdo, ale tuto informaci jsem nenašel. V roce 2010 prošel hotel rozsáhlou rekonstrukcí, při níž byla zaslepena okna restaurace v 1. patře, z nichž byl nádherný výhled do okolní krajiny. Je to jedna z mnoha absurdit této země – objekt nyní jednak vypadá hůře zvenku, jednak hosté jsou připraveni o výhled a ještě se musí uvnitř i přes den svítit. Žádný praktický smysl to nemá, protože z balkónů hotelových pokojů vidí stejným směrem.
Záhon před vstupem do hotelu je ozdoben nápisem „čučche“, z fotky z autobusu nepoznám, z jakého materiálu, zda snad z kamenů nebo je to hlína určená pro výsadbu rostlin, které v dubnu ještě nerostly.
Areál Výstaviště mezinárodního přátelství Mjohjangsan je umístěn v nádherném prostředí stejnojmenné biosférické rezervace, rozkládající v oblastech hor Mjohjang a Čogjurjong na horním toku řeky Čchongčchon se na ploše více než 74 tisíc hektarů, což je o něco více než národní park Šumava, a vyhlášené organizací UNESCO v roce 2009. Mnoho horských vrcholů přesahuje výškou 1 500 metrů nad mořem, nejvyšší je Pirobong s 1 910 m n. m.
Na vrcholu Pirobongu za mých návštěv ještě ve druhé polovině dubna ležel sníh, zatímco v údolí dosahovala denní teplota 20 °C. Jeden z průvodců mi to nechtěl věřit, že je to sníh, i když nevím, co si myslel, že by to bylo. Z toho je patrné, že o přírodních poměrech lokality nevěděl nic.
Hotel Hjangsan
Žulové skalní útvary a vodopády potoků vytvářejí nádherné scenérie, které jsem bohužel většinou poznal nanejvýš z fotek a filmů. Ochrana zdejší přírody je považována za věc celostátního významu a oblast navštěvuje mnoho lidí z KLDR i ciziny za účelem rekreace, turistiky a horolezectví. Jedná se samozřejmě jen o organizovanou turistiku a rekreaci, ne že by si někdo sám chodil, kam se mu zachce. To by ostatně daleko nedošel. Všiml jsem si, že lesy jsou plné vojáků. Odkudsi zdáli bylo slyšet střelbu. Viděl jsem skupinku vojáků, jež náhle zalezla do skály. Na jednom místě uprostřed zdánlivě opuštěných lesů stála velká betonová houba a vojáci hlídali pod jejím kloboukem. Fotografovat tím směrem nebylo povoleno, i když tam nebylo kromě lesa nic vidět.
Výstaviště mezinárodního přátelství bylo otevřeno v roce 1978 a je tvořeno několika objekty sevřenými v malebném horském údolí nad řekou plnou žulových balvanů. Hlavní budova a menší objekt ve vstupní části mají prohnuté střechy v typickém korejském stylu. Celý areál je vzorně parkově upraven a osázen keři sestříhanými do kulatých tvarů. Ve vstupní části je dost místa na zaparkování několika desítek autobusů či jiných vozidel s návštěvníky.
Hlavní palác s expozicí, svou konstrukcí připomínající staré korejské kláštery, ale na rozdíl od nich celý z kamene a betonu, včetně betonových krovů namísto dřevěných, má prohnuté střechy na několika úrovních a je tedy postaven podobně jako Velká lidová studovna nebo Velké divadlo v Pchjongjangu, ale snad s ještě větším důrazem na folklórní prvky. Objekt nemá žádná okna, jen jejich imitaci. Dovnitř se vstupuje mohutnými těžkými vraty, po jejichž každé straně stojí voják s postříbřeným samopalem. Na oficiálních snímcích chybějí, zatímco na fotkách od turistů jsou vidět vždy (vcelku s budovou se fotit smějí). Stejná čestná stráž stojí i u menší budovy při vjezdu, u níž nebyl jinak široko daleko nikdo přítomen.
Hlavní budova Výstaviště mezinárodního přátelství Mjohjangsan
Po vstupu do objektu následuje bezpečnostní prohlídka detektorem kovů a všechny věci včetně všech záznamových zařízení musí zůstat v šatně, proto mohu spatřené exponáty popsat jen dle toho, co jsem si zapamatoval nebo co ukazují oficiální záběry. Prohlídku provádějí mladičké hubené soudružky v uniformách pravděpodobně Dělnicko-rolnických rudých gard s čepicemi s rudou hvězdou, takového typu, které se dlouho prodávaly turistům a jejichž nákup jsem popisoval, přes hnědo-zelenou uniformu opásané těsně utaženým širokým opaskem, čímž získávají velmi ženské tvary, a řemenem přes rameno. Mají jednotný účes s krátkým culíkem. Když neprovádějí kontrolu, vesele si mezi sebou štěbetají, a přemísťují se v lodičkách rozhodným pochodovým krokem.
Při obou návštěvách nás provázela stejná usměvavá starší průvodkyně v růžovo-černém čoson-otu, vždy zjevně potěšená, že provází cizince z organizací přátelství. Zajímala se o to, z jakých jsou zemí, a následně upozorňovala na exponáty ze zemí účastníků a byla potěšena, když se setkala s někým z darujících organizací, což jsme byli i my.
Výstaviště, které by bylo česky vhodnější označit za muzeum, obsahuje dary velkému vůdci, velkému generálovi a současnému váženému soudruhu generálnímu tajemníkovi a matce Koreje soudružce Kim Čong Suk ze zahraničí. Je jich několik set tisíc a expozice jsou tak rozsáhlé, že jejich prohlídka by zabrala několik dní. Jen darů soudruhu Kim Ir Senovi je přes 71 tisíc z více než 170 zemí světa.
Jako na několika dalších prvořadých místech země i zde jsou umístěny nadživotní barevné sochy velkých vůdců, jimž jsme se hluboce poklonili, a samostatně stojí nadživotní barevná socha soudružky Kim Čong Suk v partyzánské uniformě, stojící mezi azalkami v horské krajině Pektusanu. Instalaci její nadživotní barevné sochy prosadil krátce před svým skonem soudruh Kim Čong Il (tedy její syn). I této soše jsme se hluboce uklonili.
Na terase Výstaviště mezinárodního přátelství
Celý objekt je nesmírně honosně vyzdoben, všude samý mramor, zlato, drahé kameny a nesčetná umělecká díla. Obrovský křišťálový lustr v předsíni je vlastně soustavou asi čtyřiceti propojených menších křišťálových lustrů, ve dvou řadách obklopujících ústřední, s několika patry křišťálových řetězů. Ve vstupním sále expozice s dary soudruhu Kim Ir Senovi je umístěna bílá socha velkého vůdce sedícího v křesle.
Při obou návštěvách jsme tak viděli jen malou část darů soudruhu Kim Ir Senovi a výstavku darů soudruhu Kim Čong Unovi. Předpokládám, že tyto části byly vybrány proto, že dary velkému vůdci jsou největší, nejhonosnější a nejzajímavější, protože je předávali i nejvyšší představitelé řady tehdy spřátelených států, zatímco dary současnému vůdci ukazují pokračování tradice v poněkud méně okázalé podobě, protože vlivných a movitých zahraničních přátel už zdaleka není tolik, jako kdysi.
Mezi dary je i několik těch z Československa od tehdejších prezidentů, generálních tajemníků a předsedů vlád, většinou jsou to broušené vázy, nebo i pozdějších z Česka a Slovenska, mezi nimi váza od Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan nebo fujara od Asociace slovensko-korejského přátelství.
Při každé návštěvě Koreje jsme byli tázáni, máme-li dárek pro soudruha Kim Čong Una. Nikdy jsme jej neměli a nikdy to nebyl problém, když jsem to vysvětlil. Vozit nějaký velký a důstojný dar by s ohledem na omezení objemu zavazadel v běžných leteckých linkách nebylo možné a vozit váženému soudruhu nejvyššímu vůdci nějakou maličkost by se neslušelo. Zajistit dostatečně reprezentativní dar a jeho přepravu tak nebylo v našich možnostech. Vždy jsme měli drobné dárky pro průvodce a jejich vedoucí a já i pro naše kmenové řidiče autobusů, své kolegy z druhého konce světa. Od průvodců jsme i my dostali občas nějakou drobnou pozornost.
Literatura v prodejně suvenýrů Výstaviště přátelství Mjohjangsan
Z vystavených přečetných darů velkému vůdci zmíním například salónní vagóny od J. V. Stalina (1948) a Mao Ce-tunga (1953), limuzíny ZIS a ZIM od J. V. Stalina (1950), G. M. Malenkova (1953) a N. A. Bulganina (1955), stříbrný čajový servis od Ho Či Mina (1955), bronzovou vázu od Sajjida Alí Chameneího (1989), stříbrnou nádobu od Norodoma Sihanouka (1994), křišťálovou a skleněnou vázu od Antonína Zápotockého (1954) a od téhož dárce maketu sousoší Sbratření (1956, originál stojí od roku 1951 v České Třebové a kopie od roku 1960 u pražského hlavního nádraží), pozlacené pouzdro na doutníky od J. B. Tita (1977), zdobený porcelánový talíř od Françoise Mitterranda (1981), nástěnné hodiny od Roberta Mugabeho (1987), olejomalby darované Danielem Ortegou a Maurice Bishopem (1983), kufřík z krokodýlí kůže od Fidela Castra (1977) nebo bronzový talíř se státním znakem USA od Jimmyho Cartera (1994).
V přistavěném hangáru stojí letadlo Il-14 od ÚV KSSS a sovětské vlády z roku 1958 (v době darování v prosinci 1958 byl generálním tajemníkem ÚV KSSS i předsedou vlády SSSR N. S. Chruščov, ale jeho jméno není uváděno, protože je v KLDR dodnes prokletý, chybí o něm i zmínka v nedávno vydané publikaci o rusko-korejském přátelství, stejně jako není zmiňován M. S. Gorbačov).
Zajímavé je, že oba zvěčnělí velcí vůdci i soudružka Kim Čong Suk dostávají dary i posmrtně.
Výhled z balkónu Výstaviště mezinárodního přátelství
Dary soudruhu Kim Čong Unovi jsem nezaznamenal nafotografovány a v publikacích z KLDR nefigurují, takže se musím omezit v jejich popisu jen na své vzpomínky. Zaujal mě mezi nimi především rozměrný třpytivý koberec s vyobrazením váženého soudruha nejvyššího vůdce s manželkou Ri Sol Džu, obraz váženého soudruha stojícího v poli slunečnic (zajímavý hlavně tím, že v KLDR obrazy váženého soudruha nevznikají) nebo mohutná skleněná koule či podobný útvar, v níž je umístěna trojrozměrná hlava váženého soudruha, vyřezaná nevím z čeho. Tento poslední dar působil i na tamní poměry skutečně mimořádně bizarně. Škoda, že nebylo možné jej vyfotit. Jsem si jist, že v KLDR by si nikdo netroufl něco takového vytvořit.
Na balkóně muzea, kde se již smělo fotografovat, jsme si od průvodkyně poslechli procítěnou recitaci Kim Ir Senovy básně „Hora Mjohjang za podzimního dne“, již zde napsal v roce 1979, a potěšili se krásným výhledem do horského údolí. Text básně jsme si mohli přečíst v angličtině vytištěný na křídovém papíře, jehož opačná strana byla světle zelená jako většina brožurek s díly velkých vůdců s vyzlaceným písmem se jménem autora básně a vydavatelem Výstaviště mezinárodního přátelství.
Sousední obchod nabízel kromě různých publikací spousty dalších suvenýrů jako nožíky, dřevěné hřebeny, fajfky, jídelní hůlky, přívěsky, korále a nemálo předmětů, jejichž účel neznám. Také se zde prodávaly ženšenové čaje, ženšenové želé a alkohol.
Při obou návštěvách jsme se z muzea přesunuli autobusy na piknik mezi balvany v údolí říčky pod štítem Pirobong, pokaždé na trochu jiném místě, ale blízko sebe. Jedinečná přírodní památka byla zachráněna před těžbou zlata rozhodnutím velkého vůdce a zpřístupněna silnicí zásluhou velkého generála.
S průvodkyněmi pod Pirobongem
Závěrečná část asfaltové silnice na místo pikniku byla dosti úzká. Jednou jsme tam potkali nákladní vůz, kde na kládách na valníku sedělo šest dělníků ve vinalonových soupravách a tmavých bundách, a autobusy se s ním stěží vyhnuly.
Na parkovišti pod Pirobongem stojí stěna s vyobrazením a popisky celé horské oblasti a na ní zlatě na rudém pokladu heslo „Jsme průkopníky cesty na Pirobong. Kim Čong Il“. Celé toto dílo je drženo sedmi betonovými sloupy, imitujícími kmeny stromů.
Na rozměrné žulové balvany na břehu řeky, někdy částečně zasahujícími i do proudu, si několik desítek účastníků ze dvou autobusů natahalo jídlo v plastových krabičkách, kousky smaženého kuřecího, vepřového či rybího masa s rýží, okurkou a kimčchi nebo také suši a vejce. Jedlo se dřevěnými hůlkami, což pro mě bylo poněkud krušné. K pití láhve minerálky a piva. Průvodci měli pro sebe k pití sodžu, část si jich sedla samostatně do kroužků odděleně od cizinců a k jídlu zde popíjeli sodžu. Nevýhodou bylo, že to všechno jídlo a pití se vezlo autobusy už z Pchjongjangu, takže jídlo bylo samozřejmě studené a pití teplé. Podobně tábořit s jídlem a pitím jsem viděl několik dalších skupinek Korejců v okolí, někde si i vařili na ohníčku na vyhrazeném tábořišti.
Překvapilo mě, že ačkoli jsme byli v přírodní rezervaci, přinejmenším část Korejců klidně pohazovala po zemi drobné odpadky jako víčka od láhví a nedopalky, přičemž druhé z toho nebylo bezpečné ani z hlediska rizika požáru, zvlášť v panujícím suchu. Cestou jsem pak viděl, že místa takovýchto pikniků jsou organizovaně uklízena, ale jistě by bylo praktičtější, aby návštěvníci nedělali nepořádek a nemuselo se po nich uklízet.
Průvodci a průvodkyně si také dělali na místě fotografie. Bylo patrné, že výlet mimo město pro ně není ničím obvyklým.
Klášter Pohjon
Oblast Mjohjangsanu oplývá také historickými památkami. Kromě několika pousteven v horách, které jsem osobně neviděl, jde zejména o buddhistický klášter Pohjon (Pohjonsa), jenž jsem navštívil při každém ze dvou pobytů v této lokalitě.
Chrám byl založen dle korejských zdrojů v roce 1042 (anglická Wikipedie uvádí 1024) a za japonské invaze na konci 16. století zde působil mnich Sosan, organizující odtud odpor mnichů proti okupantům, což je znázorněno v seriálu Kje Wol Hjang, o kterém jsem psal dříve. Sosan zde také v roce 1604 zemřel. Předpokládám, že hotel a stadion Sosan v Pchjongjangu jsou pojmenovány po něm.
Klášter byl za Vlastenecké národně osvobozenecké války z velké části zničen americkými imperialisty, ale následně obnoven, i když ne v úplnosti, přesněji řečeno dnes stojí 10 z původních 24 budov. Největší ze zachovaných kamenných pagod je třináctipatrová, osmihranná a 10,03 metrů vysoká. Ze střech visí zvonky, jichž celkem 104.
Před vstupní branou stojí asi čtyři metry vysoká a pět metrů dlouhá zeď s mozaikou s vyobrazením kláštera a okolí krajiny a jejími popisky. Před stěnou stojí lavičky, ale i falešné pařezy z betonu, jako by snad v lesích byla nouze o pařezy skutečné. U vstupu do komplexu od parkoviště je pod typickou korejskou střechou zavěšen veliký zvon, od našich zvonů se lišící tím, že nemá srdce a rozezvučuje se zvenku bitím trámem, zavěšeným na řetězech pod střešní konstrukcí.
Pestrobarevná výzdoba všech dřevěných střešních krovů je fascinující. Její součástí jsou pitoreskní vyřezávaní draci. Dovnitř buddhistických chrámů po možné vstoupit jen bez bot. Bez přezůvek, jen tak v ponožkách či punčochách, to nepůsobí příliš důstojně.
Buddhistický mnich v klášteře Pohjon
V dřevěné budově blízko vstupu se nacházejí asi pět metrů vysoké barevné sochy vousatých mužů v pestrobarevných oděvech a čepicích, z nichž jeden drží v ruce nějakou kuličku, druhý v jedné ruce model pagody a v druhé tyč se zlatou tkaninou na vrchu, snad nástroj dávného ceremoniáře, další má v rukou strunný nástroj podobný kytaře a další drží meč. Zvlášť stojí asi dvoumetrové sochy představující postavy s jakýmsi proutkem nebo holí, z nichž jedna sedí na bílém slonu a druhá na zubaté potvoře, vzhledově něco mezi psem a drakem. Přesný význam těchto soch neznám a ani další výzdobu klášterních budov nebudu podrobně popisovat, neboť nevím, co přesně znázorňuje a nemám k tomu podklady. Byl jsem příliš zaneprázdněn fotografováním, než abych stíhal podrobně poslouchat výklad a dělat si poznámky. Dostupné publikace o památce, ať korejské nebo zahraniční, podrobný popis nenabízejí.
Uvnitř jednoho z chrámů se třemi velkými pozlacenými sochami sedícího Buddhy a další přepestrou výzdobou, z níž přecházel zrak, nás pokaždé přivítal buddhistický mnich, starší typický Korejec, ovšem holohlavý, v dlouhém bílém rouchu až k zemi s červeným převlečníkem přes levé rameno, s dlouhým věncem béžových či hnědých dřevěných korálů na krku bezmála až k pasu a náramkem z tmavě hnědých dřevěných korálů na zápěstí pravé ruky. Pod nohavicemi dlouhých bílých mnišských kalhot vyčnívaly látkové černé boty nezvyklého typu, jistě patřící k prastarému řeholnímu rouchu.
V některém ze starších dokumentárních filmů z KLDR jsem viděl mnichy v buddhistických klášterech s běžnými občanskými účesy, zatímco dnes zde vidíme opět holohlavé v souladu s prastarou tradicí. Působí to dojmem, že svérázná zvyklost holohlavých mnichů během desítek let budování socialismu zanikla, ale později byla obnovena. Domnívám se, že spíše jako turistická atrakce než cokoli jiného. Zajímalo by mě, jak takoví mniši fungují, zda skutečně obývají klášter a žijí řádovým životem, nebo zda jen přes den konají svou službu návštěvníkům, tedy hrají divadlo pro turisty, a po pracovní době se převléknou do občanského oděvu, nejspíš do vinalonu, a odejdou si někam po svém do paneláku…
Pohjon – průvodkyně v čoson-otu
Také nevím, jestli se mnichům „soudruhuje“, nebo se při jejich titulování a označování udržuje nějaké historické dekorum. Mnich neodpovídal na běžný pozdrav „annjong hašimnikka“, tedy „dobrý den“ (komunistický pozdrav „čest práci“ je českým specifikem, rozšířeným dále jen na Slovensko, takže ve světě včetně KLDR jej nepoužívají), nýbrž jen sepjal ruce a mírně se uklonil na pozdrav. Jedenkrát pronesl tento mnich krátký tlumočený projev, v němž poděkoval velkému vůdci za poválečnou obnovu kláštera a vyzval přítomné, aby přispěli finančním obnosem do připravené kasičky, a Buddha se jim za to odvděčí. Připadalo mi to jako nedůstojný handl, možnost zakoupit si Buddhovu pomoc. My jsme nic nepřispěli a Buddha nám tak asi s ničím nepomohl.
Jedna z mladých korejských průvodkyň před oltářem se sochami Buddhy sepjala ruce k modlitbě a prosila, aby tak byla vyfotografována. Nepálští soudruzi ji následně začali jako ateista a antiklerikál přesvědčovat, že náboženství je opium lidstva. Sám se necítím povolán k hodnocení náboženské otázky, nicméně mám za to, že formálně deklarovaná svoboda náboženského vyznání v KLDR, pokud neslouží k podvracení státu a společenského řádu, je do značné míry jen divadlem pro svět a pro Jih. Registrovány jsou tři společenské organizace sdružující věřící občany – Křesťanská federace Koreje (od 28. 11. 1945), Čchondoistická asociace Koreje (od 14. 2. 1947), Buddhistická federace Koreje (26. 12. 1945) a Asociace korejských katolíků (30. 6. 1988). Povšimněme si časového odstupu registrace poslední organizace a vyčlenění katolíků z množiny křesťanů.
Faktem je, že v KLDR prakticky neuvidíte kostely nebo jiné svatyně, s výjimkou několika historických památek z předválečné éry. V celém třímilionovém Pchjongjangu je doložena existence asi jen tří kostelů, z nichž jsem žádný sám neviděl a které uspokojují z velké části potřeby zahraničních turistů a zahraničních diplomatických a jiných pracovníků v zemi, a současně uspokojují potřeby propagandy, aby ukázala před světem a před Jihem, že je v zemi zajištěna svoboda vyznání.
Pohjon – pionýrky si prohlížejí pagodu
V praxi jsem ale nezaznamenal ani náznak toho, že by kdokoli z občanů KLDR byl skutečně věřícím člověkem, ale nesetkal jsem se ani s otevřeným odmítnutím náboženství v marxistickém duchu. Byli jsme poučeni, že většina občanů se řídí heslem velkého vůdce: „Mým bohem je lid.“ Lidové masy však neuctívají lid, sebe samé, ale uctívají samozřejmě velké vůdce, kromě obou zvěčnělých samozřejmě také současného váženého soudruha generálního tajemníka. V mnoha ohledech propaganda strany a státu připomíná nejortodoxnější náboženství.
Z hlediska proklamovaného důrazu na jednomyslnou jednotu by bylo zvláštní, kdyby stát skutečně toleroval vážné praktikování jakéhokoli historického náboženství, v němž by jeho bůh, jeho proroci a jeho svatí byli stavěni nad velké vůdce či dokonce v protikladu k nim. Z náboženského hlediska by bylo snadné označit vyhrocenou adoraci velkých vůdců například za uctívání zlatého telete, za modloslužbu, na což samozřejmě nelze ani pomyslet.
Lze předpokládat, že v běžném životě bylo jakékoli náboženství nahrazeno myšlenkami čučche s adorací velkých vůdců. Neexistuje však antiklerikální propaganda, naopak je mediálně kladen velký důraz na svobodu vyznání. Přitom sdělovací prostředky nepřinášejí žádné zprávy o činnosti církví ani výše uvedených organizací věřících, ani o činnosti politické strany, která má v Demokratické frontě Koreje zastupovat věřící občany, tedy Čchondoistické strany čchondo (založené 8. 2. 1946), což je korejská obdoba někdejší Československé strany lidové v naší Národní frontě. Zde je namístě dodat, že doslovný překlad korejské náboženské strany znamená „Strana mladých přátel nebeské cesty“ a čchondoismus (špatnou transkripcí čeondoismus) je korejské vlastenecké náboženství vzniklé v 19. století.
Při dotazu na své náboženské vyznání jsem se po poukazu na to, že jsem komunista a tedy ateista, vždy setkal s poukazem na to, že KLDR nepovažuje náboženství za reakční a že umožňuje jeho svobodné vyznávání (pokud není zneužíváno proti státu). Zdá se, že snaha o vytěsnění náboženství ze společenského života při současném deklarování svobody vyznání se podobá někdejší ČSSR, ale v KLDR je vše více vyhroceno. Kult velkých vůdců dosahuje takových rozměrů, že není dobře možné, aby se o své místo na slunci dělili s jakýmkoli bohem či světcem. Že by existovalo organizované nelegální náboženské hnutí, o tom naprosto pochybuji, s ohledem na celkové fungování sytému.
Jedna z budov a průvodkyň kláštera Pohjon
Mimochodem, z oficiálního seznamu politických stran a společenských organizací vidíme značnou starobylost a rigiditu politického systému v KLDR, jehož fungování bylo do současné podoby z velké části zformováno sovětským pojetím lidové demokracie po roce 1945, tedy bezmála před 80 lety. Všechny tři fungující politické strany byly založeny už v letech 1945-1946, tedy tak dávno, že už to téměř nikdo nepamatuje. Společenské organizace také existují už déle než 40 let, s jedinou výjimkou právě Asociace korejských katolíků (1988), jež se také tomuto věku blíží.
Oficiální statistika ohledně počtů občanů hlásících se k jednotlivým náboženským vyznáním nebo ateistů neexistuje. Výzkumný ustav Pew Research Center (USA) odhadoval v roce 2020 71,3 % ateistů, 12,9 % čchondoistů, 12,3 % vyznavačů lidových náboženství (šamanismu), 2 % křesťanů a 1,5 % buddhistů. Žádné mně dostupné zdroje z KLDR se nikdy nezmiňují o šamanismu, ani negativně ne, a považuji za zcela nepravděpodobné, že by tak vysoký počet občanů praktikoval státem neuznané náboženství. Pokud by tomu tak bylo, popíralo by to ostatně pohled na KLDR jako na zemi s velmi přísným politickým režimem potlačujícím jakoukoli opozici.
Pokud bychom měli uvedený výzkum považovat za relevantní, bylo by v KLDR 28,7 % věřících, zatímco v Česku se při sčítání lidu v roce 2021 přihlásilo k náboženství jen 13,3 % (ale na Slovensku v témže roce 76,2 %). Jak v českém a slovenském případě, tak i v případě KLDR počet věřících postupně klesá, přičemž ve třetím případě to ale není oficiálně potvrzeno. Domnívám se, že KLDR se k otázce počtu věřících a reálnému praktikování náboženských obřadů nevyjadřuje i proto, že jejich pravděpodobná téměř úplná absence by před světem působila dojmem náboženské nesvobody. Jsem přesvědčen, že v současnosti je přitom potlačování či snad dokonce perzekuce spojená s náboženstvím naprosto okrajovou záležitostí, pokud se vůbec vyskytuje.
Prodejna suvenýrů v klášteře Pohjon
Nízký podíl věřících nelze vysvětlovat jen v podstatě ateistickou politikou státu trvající přes tři čtvrtě století, ale i špatnými historickými zkušenostmi věřících, kterým jejich náboženské přesvědčení nepomohlo před krutým zacházením ze strany věřících japonských, amerických a dalších s nimi spojených okupantů. Někteří věřící Korejci očekávali ochranu nebo přinejmenším slušné zacházení od amerických a dalších zahraničních vojáků za Korejské války, někteří se k nim dokonce obraceli o pomoc jako ke svým souvěrcům, ale hluboce se zmýlili, naopak okupanti spoustu z nich pobili. Víru v boha rozhodně neposílily také rozsáhlé zločiny proti lidskosti, jichž se okupační vojska dopouštěla, a skutečnost, že okupanti nemilosrdně zničili i spousty náboženských objektů včetně nejuctívanějších historických náboženských památek. Je celkem logické, že velká část společnosti tak došla k přesvědčení, že lepší budoucnost si není možné vymodlit, ale jedině odpracovat a vybojovat.
Dnes klášter Pohjon a podobné historické náboženské památky navštěvuje nejen velké množství domácích i zahraničních (před pandemií) turistů, ale i školáků, kteří v okolí pobývají na rekreaci. Z autobusu jsem viděl pěkně a upraveně vyhlížející rozsáhlé dětské rekreační zařízení, tvořené dvěma pětipatrovými panelovými budovami a několika dalšími nižšími objekty, tedy jeho kapacita byla značná. Dle počtu oken by to při čtyřlůžkových pokojích za každým oknem bylo skoro 800 dětí.
Pionýři a Adidas
V areálu jsme potkali velké množství pionýrů, tedy členů Korejského svazu dětí (opakuji, že v korejštině se jim „pionýři“ neříká), kteří nám nadšeně mávali a někdy i salutovali pionýrským pozdravem. Jejich sportovní oblečení nebylo jednotné, ale tvořily je teplákové soupravy s kalhotami s bundami různých barev a kombinací, nejčastěji černé a modré u chlapců a červené a oranžové u děvčat. Některé oděvy nesly korejskou značku, mnohé ale byly označeny značkami Puma a Adidas. Nemalá část dětí měla bílé kšiltovky. Podobně byli oblečeni i jejich vedoucí, muži i ženy. Všechny děti byly dobře a čistě oblečeny a obuty, působily dobře živeným a zdravým, veselým a spokojeným dojmem. Možná si někdo pomyslí, že to je snad samozřejmé, ale bohužel tomu tak není ani v naší zemi, že by o každé dítě bylo dobře postaráno, o cizině vůbec nemluvě a o rozvojových zemích a válkami zmítaných oblastech už vůbec ne. Nemohu ale soudit, do jaké míry je dětská rekreace v Mjohjangsanu s takto vzorným vybavením dětí dostupná.
S cizinci se děti sice nebavily, i protože by jim těžko rozuměly, ale nevadilo jim se nechat fotografovat, případně se nechat vyfotit dohromady s cizinci. I když asi mnoho cizinců neviděly, netvářily se vyděšeně nebo ostýchavě. Odstup neznámých dospělých od cizinců byl poněkud výraznější.
Zajímavostí je, že i na sportovních oděvech nosily téměř všechny děti rudý šátek, ne však úplně všichni. Dle snímků to vypadá, že asi pětina dětí šátky neměla. Při bližším pohledu je patrné, že ani pod bundou ne. Může to být například tím, že mladší děti ještě šátek neobdržely, ten dostávají kolektivně při významných svátcích. Ve Svazu dětí jsou všechny děti, takže o dělení na členy a nečleny mezi vrstevníky rozhodně nejde. Ale nemohu ani vyloučit, že pravidla pro nošení šátku nejsou striktně stanovena nebo dodržována. Například ve svém volném čase někdy děti nosí na veřejnosti pionýrskou uniformu, někdy nikoli. Běžně ji nosí ve škole a na cestě do školy a ze školy.
Průvodce a průvodkyně hostů Korejského svazu společenských vědců na odpočívadle pod Pirobongem
Výzdoba historických objektů většinou odpovídá historickým tradicím z feudálního období, ale v jednom z nich jsem viděl velkou rudou nástěnku se zlatým citátem velkého vůdce, již však nebylo povoleno fotografovat. Ani na klášterních budovách nechybějí rudé tabule s připomínkami návštěv vůdců, jejichž návštěvy a citáty připomíná také několik pamětních kamenů.
Mnichů jsem viděl jen několik, přesněji na snímcích mám zachyceny dva a další si nevybavuji. Zbytek personálu tvořily průvodkyně v různobarevných čoson-otech, bezmála každá v jiném, v jednom případě s dlouhým béžovým kabátem přes něj, protože bylo chladno. Na jeden ze snímků se mi náhodně dostala i uklízečka v teplácích a bundě s kapucí. Na terase jedné z historických klášterních budov byla překvapivě postavena dobře viditelná klimatizační jednotka.
K závěru prohlídky patřila návštěva prodejny suvenýrů s prodavačkami někdy v pestrobarevném čoson-otu a někdy civilně oblečenými v bundách a kalhotách, bez podnikové visačky. Jedna z prodavaček v čoson-otu měla venku před obchodem stát lodičky na výstředně vysokých podpatcích. Kam v nich v této venkovské krajině chodila, nevím, ale k buddhistickému klášteru to vizuálně patřilo asi tak jako pionýrské šátky a „maoistické“ čepice, spíše ještě méně.
Práce na venkovském poli
Kromě všelijakých dřevěných nádob a historicky vypadajícího tmavě hnědého nádobí se zde prodávaly bambusové rohože, obrazy, keramické vázy, loutky v korejských krojích, ale i mnoho druhů potravin od různých oříšků, jablek, sušených ryb, sušených švestek až po opečené sladké brambory či zmrzlinu, kávu a láhve tvrdého alkoholu. Zakoupená dobrá zmrzlina byla domácí výroby, káva v plechovce však z Vietnamu.
Náš úspěch se zakoupením čepic s rudými hvězdami v této prodejně jsem již popisoval v kapitole o obchodech.
Všechny venkovní prostory kláštera jsou vzorně parkově upraveny, s nakrátko posekanou travou a pečlivě prořezanými a ostříhanými stromy a keři. Některé stromy a keře jsou označeny korejsky a latinsky. Několik stromů je dosti starých, ty jistě přežily válku, většina je ale poválečných. Jedna z plazivých tújí je ostříhána do tvaru Korejského poloostrova, včetně vyčnívajících větví znázorňujících (jihokorejské) ostrovy Čedžu(do) a Ullung(do).
Výlet do Mjohjangsanu patřil v letech 2018 a 2019 do posledního dne před odletem, proto i já jej zařazuji nakonec. Tím jsem popsal všechna navštívená místa při svých návštěvách Koreje. Je možné, že jsem na některé zajímavé zážitky z cest zapomněl nebo jsem je nepovažoval za podstatné, a proto je neuvedl. Pakliže jsem snad něco opomněl, naopak nic jsem si nepřimyslel, a snažil jsem se nepovažovat náhodné za všeobecné, nepaušalizovat. Bohužel tři osmidenní návštěvy uvedeného státu jsou příliš krátkou dobou na to, aby jej cizinec důkladně poznal, bez znalosti korejštiny zvláště. Když uvážím, jak málo sám o KLDR vím, a srovnám to s tím, že naprostá většina mých spoluobčanů a lidí mně blízkých toho o ní ví ještě mnohem méně, nemohu to popsat jinak než známým příměrem jednooký mezi slepými králem. Berte proto mou práci jako subjektivní, chcete-li jednooký pohled, navíc bez brýlí, bez černých i růžových, které jsem se snažil odhodit, byť jinak brýle nosím.
Nedostavěný úsek dálnice v Hjangsanu
*
Pokračování v další části.
