(Pokračování z 27. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.) 

 

Dojmy a emoce

 

Poprvé jsem do KLDR odlétal se smíšenými pocity, na jedné straně s radostí, že navštívím tuto zemi, o kterou se tolik zajímám a jejíž politika je mi jako zastánci socialismu blízká (tedy byla mi tehdy v mnoha ohledech blízká, o některých jejích aspektech jsem však později postupně ztratil iluze), na druhé straně s obavou, že tam uvidím něco, co nechci vidět, tedy že budu zklamaný.

Úplně první dojmy, když korejské letadlo mělo neznámou poruchu a velké zpoždění, nebyly zrovna povzbudivé, ale během pobytu se mé obavy rozplynuly, nadchnul jsem se ještě více než dříve pro tuto zemi, její kulturu, její lid a její politiku. Po mnoho let jsem těžce nesl, že skutečný socialismus, skutečná vláda pracujícího lidu, v žádném státě světa prakticky neexistuje a nefunguje, respektive že to, co se za něj vydává, je jeho hrozivě kapitalizovaná, byrokratizovaná a od lidu odtržená parodie.

 

Opravený úsek dálnice. Mercedesy patří k naší výpravě, jinak by zde nejelo nic.

 

Po první návštěvě KLDR jsem nabyl přesvědčení, že alespoň jeden stát úspěšně fungujícího socialismu, skutečně lidové politiky, existuje. Nasadil jsem růžové brýle a dílčí negativní dojmy vytěsňoval, bagatelizoval. I když jsem byl k některým jevům kritický, navenek jsem o nich nepsal a nehovořil. Vůbec ne ze zištných či snad přímo kariéristických důvodů, ale připadalo mi správné propagovat v českých a slovenských podmínkách KLDR jako příkladný socialistický stát a nepřipouštět žádná „ale“ a „pokud“, protože to byla konečně propagace nějaké reálné síly, reálné moci, na rozdíl od aktivismu pro domácí organizace, potácející se od desíti k pěti a sektářsky se utápějící ve vnitřních sporech a problémech, beznadějně odtržené od okolního světa, od běžných lidí, od většiny společnosti. Kromě toho jsem už dobře věděl, že KLDR nepřipouští téměř jakoukoli kritiku a chtěl jsem s ní udržet a rozvíjet dobré vztahy.

Viděl jsem, v jak tragické situaci je hnutí česko-korejského přátelství, vedené většinou lidmi s naprosto nedostatečným povědomím o této zemi a nulovými propagandistickými schopnostmi, pro něž bylo vrcholem politické aktivity docházení na čaj a sušenky na velvyslanectví a psaní stále stejných přihlouplých a dětinských dopisů váženému soudruhu nejvyššímu vůdci, aby měla ambasáda radost a splněné povinnosti. Upřímně jsem chtěl činnost této organizace pozvednout, získat do ní nové a mladší aktivisty a nedopustit její zánik společně s rozkladem a pádem KSČM a struktur okolo ní. Generační problém a zažitý starý byrokratický styl práce nostalgiků, jejich sektářství, ješitnost a podezřívavost však sehrály svou smutnou úlohu. Nepodařilo se.

 

Soudružka Kim Hjon Sim ukazuje své město z Věže čučche

 

Dva roky před první návštěvou Koreje jsem se začal podílet na tvorbě internetových stránek tehdy Společnosti česko-korejského přátelství Pektusan. Věnoval jsem tomu poměrně mnoho času a značné úsilí. Nebyl jsem na to sám, ale postupně jsem se stal hlavním tvůrcem. Stránky si získaly poměrně značnou mediální pozornost a návštěvnost, a když se naše delegace v roce 2017 vrátila z Koreje, poskytl jsem rozhovor několika českým sdělovacím prostředkům, jež projevily zájem, a uspořádal několik přednášek a besed o naší cestě, které rovněž nezůstaly bez ohlasu. V tom jsem pokračoval i po návštěvách roku 2018 a 2019. Velký ohlas měly mé výstupy zejména v Lidových novinách, Reflexu, Českém rozhlasu Plus, Drbně, Extra.cz…

Po návratu z třetí návštěvy Koreje v dubnu 2019 se zdálo, že je vše na nejlepší cestě, že se návštěvy Země jitřní svěžesti stávají takřka rutinou a dokud bude dostatek finančních prostředků, budu moci navštěvovat tuto zemi každoročně, případně i častěji, pokud bych měl tolik volného času. Současně to vypadalo, že se stávám hlavním tahounem přátelství s KLDR v bývalém Československu. Netušil jsem, jak snadno a rychle mě mí soudruzi hodí přes palubu, jak lhostejné je i jejich diplomatům, kdo pro ně dělá více práce než všichni ostatní členové organizací přátelství dohromady, protože mnohem více než reálná aktivita je pro ně pasivní, nekritická a vazalsky tupá oddanost.

Počátkem roku 2020 už se plánovaly návštěvy Koreje v tomto roce. Přípravu přerušila nejpozději v únoru pandemie koronaviru. Můj kontakt s KLDR však přerušila až další, ještě horší rána, vypuknutí ruského útoku na Ukrajinu v únoru 2022. Ačkoli jsem se snažil oddělit aktivity česko-korejského přátelství od situace na Ukrajině, velká část mých spolupracovníků se stala tak horlivými podporovateli ruské agrese a tak nenávistnými nepřáteli všech, kdo ji nepodporují, že další spolupráce s nimi se postupně stala nemožnou. Rozkol vyvolali oni, ne já. Mé členství v jejich organizacích a kontakt s velvyslanectvím tak skončily koncem dubna 2022 takovým procesem, který jsem popsal v úvodu.

Bohužel mí odpůrci měli pravdu v tom smyslu, že KLDR je oddaným a nekritickým spojencem Ruska a pro příslušníka organizací spřátelených s velvyslanectvím KLDR má být nemyslitelné nepodporovat její politiku v jakémkoli ohledu. Tak mě vyštvali mimo své kruhy. Jsem rád, že nestojím na straně ruské agresivní imperialistické války. A jsem v tomto ohledu rád, že nemáme politický režim jako v KLDR, kde bych na takový postoj tvrdě doplatil.

 

S průvodkyněmi a průvodci

 

Po svém prvním návratu z Koreje v roce 2017 jsem propagandisticky psal takto:

„Litovali jsme, že jsme pobyli v KLDR tak krátkou dobu, jež neuvěřitelně rychle utekla, ale byli jsme rádi, že jsme mohli vidět a poznat tolik krásných věcí v nyní dočasně jediné zemi skutečného socialismu, založeného na společenském vlastnictví a kolektivismu. Uvědomělá organizovanost a ze západního, značně individualistického pohledu až neuvěřitelná disciplinovanost lidu KLDR svědčí o hluboké důvěře pracujících mas ve věc socialismu. Vraceli jsme se ze země šťastných lidí, které kromě vlastního přesvědčení nic nenutí k boji za společenský pokrok, věc nezávislosti a míru. Země se modernizuje a rozvíjí a překonává následky těžkého pochodu 90. let, aniž by vytvářela podnikatele a kapitalisty, aniž by se třídně rozdělovala.

Nelze si představit, že by vyspělá socialistická společnost KLDR mohla fungovat déle než čtvrt století za vyostřené mezinárodní situace po rozpadu socialistického tábora, pokud by podpora politice Korejské strany práce byla jen předstíraná a vynucená. Srovnávat revoluční společnost KLDR s revizionistickým úpadkem ČSSR 60. – 80. let není namístě.“

 

Ikonická mozaika zobrazující velké vůdce na vrcholu Pektusanu

 

O rok později:

„Stejně jako před rokem jsme byli naprosto nadšeni pobytem v pevnosti socialismu a nejpokrokovější zemi na světě. Oproti kapitalistickým zemím je to úplně jiný svět, v tom nejlepším smyslu. Většina cizinců ho nedokáže pochopit, ale pravda je pravdou, i když je v menšině. Nový, lepší svět bez nezaměstnaných, žebráků a bezdomovců, bez vykořisťování a třídních protikladů. Země, která zajišťuje svému lidu vše potřebné a chrání jej před jedem buržoazní ideologie.

Stejně jako v minulém roce jsme neviděli žádné obrazy zkázy a utrpení, zdrcujícího dopadu sankcí ani příznaky rozkladu, o kterém nepřátelé lidové Koreje a pochybovači tak rádi mluví, již 70 let marně očekávajíce »zhroucení« KLDR. Naopak podpora lidu osvobozené severní části republiky svému vedení je obrovská a z našeho pohledu fascinující, stejně jako touha po národním znovusjednocení, nikoli však za každou cenu, za cenu likvidace socialismu a uvržení do područí imperialismu jako v případě Německa na konci 80. let.

Velké diplomatické úspěchy vedoucí ke zlepšení vztahů s Čínou a jihokorejským režimem v žádném případě neznamenají inspiraci čínskou liberalizací, plnou úpadkové západní kultury, a už vůbec ne jihokorejským brutálním kapitalismem plným chudoby a patolízalství k okupantům. KLDR rozhodně zachovává princip absolutní soběstačnosti, usiluje o spravedlivý mír a společenský pokrok, je hrdá na úspěchy své obranyschopnosti a bezpochyby nemíní sebevražedně jednostranně odzbrojit tváří v tvář po zuby ozbrojenému nepříteli.

Lidová Korea překonala období nejtěžších zkoušek a chystá se důstojně oslavit zářijové 70. výročí svého vzniku. Je si dobře vědoma, že se musí spoléhat na vlastní síly, vycházející z jednomyslné jednoty svého lidu. Největší ideologickou hrozbou je rozbití této jednoty, proto jsou zcela namístě opatření k její obraně, jako je oddělení telefonních linek a internetu KLDR od zbytku světa a izolace od veškeré buržoazní kultury.

Společnost v KLDR je vychovávána a organizována přísně a disciplinovaně, což je v současné mezinárodní situaci naprosto nezbytné. Současně je příkladem toho, jak skvělých úspěchů může lid dosáhnout, pokud je jednotný a uvědomělý.“

 

Festival KIMIRSENií na Výstavišti KIMIRSENií a KIMČONGILií

 

 

A návštěvu roku 2019 jsem shrnoval takto:

„Během pobytu v Koreji delegáti Společnosti Pektusan ocenili vysokou revoluční morálku korejského lidu, který si i v těžkých časech úpadku světového socialistického hnutí udržuje vysokou třídní uvědomělost a nepřipouští buržoazně dekadentní úpadek, zahálčivou morálku a rozkladný egoistický konzumní způsob života, nýbrž naopak staví na kolektivismu a rozhodně brání pronikání jedu buržoazního a reakčního způsobu myšlení. Televizní a rozhlasové vysílání je organizováno plně v duchu socialistického realismu. Poslech úpadkových zahraničních programů, jakož i přístup k úpadkové zahraniční literatuře, je účinně znemožněn. Technicky skvěle zvládnuté je oddělení telefonní i internetové sítě od buržoazního a revizionistického světa. Dovážená literatura i elektronické komunikační prostředky jsou při vstupu do země důsledně kontrolovány, protisocialistický a pornografický obsah přísně zakázán. Díky tomu květinová zahrada lidského štěstí nezarůstá plevelem. I díky tomu je vládnoucí pracující lid osvobozené části Koreje nejšťastnější a nejlepší na světě a příkladem pokrokovým lidem celého světa.“

Ačkoli ani dnes nemohu tyto texty zcela negovat, v předchozí práci jsem snad dostatečně objasnil, že skutečnost je poněkud složitější a méně růžová.

Jestliže jsem při první návštěvě Koreje nejprve očekával zklamání a potom byl čím dál více nadšen, při dalších návštěvách jsem postupně trochu ztrácel iluze, byť stále jsem se snažil si poněkud idealizovat svatou zemi socialismu a nenechat sebou cloumat pochybnostmi. Připadalo mi ale, že při každé mé návštěvě vidím hospodářství země ve stále horší kondici než minule, že jsem svědkem stále větších problémů a nedostatků. Mohlo to být ale i jen tím, že jsem se při každé nové návštěvě lépe díval a více poznal. Tak jako tak, pouhé tři roky a pouhé tři osmidenní pobyty byly příliš krátkou zkušeností na to, abych mohl tvrdit, že jsem byl svědkem skutečné sestupné tendence, skutečného úpadku, nebo zda to byla náhoda. Zprávy z oficiálních médií, i přes převažující optimistický tón propagandy, však také mezi řádky prozrazovaly čím dál více obtíží.

 

Ulice vědců Mire (Budoucnost)

 

Nechci se zde zabývat dlouhým rozjímáním o tom, do jaké míry je současný politický režim v KLDR z mého pohledu dobrý nebo špatný. Bezpochyby jde o nejpůvodnější ze zbývajících k socialismu se hlásících režimů světa. Současně nelze nevidět, že se ideologicky od mnoha tezí marxismu-leninismu vzdálil, ba dokonce tento vědecký světový názor otevřeně popřel a zavrhnul („překonal“) a nahradil svou poměrně pružnou ideologií, v rámci níž je možné hlásat a dělat prakticky cokoli, pokud nebudou připuštěny pochybnosti, že strana má vždy pravdu a vůdce má vždy pravdu. Dávám v úvahu, jak je to v souladu se socialistickým ideálem, do jaké míry lze hovořit o lidové demokracii, o lidově demokratické diktatuře, když nejvyšší představitel strany a státu je odtržen od lidu více než pánbůh od běžných smrtelníků a rozhodujícím kritériem pro jeho volbu či jmenování je rodinný původ, z jedné jediné rodiny po více než tři čtvrtě století, a když nadpráví jediné rodiny a nepotismus jsou součástí generální linie.

KLDR má spoustu svých problémů a za řadu z nich její vedení přímo nemůže, respektive může jen do té míry, že se nevydalo na milost a nemilost západním a jižním imperialistům, snažícím se zemi ovládnout a provést znovusjednocení Koreje po německém vzoru, cestou likvidace KLDR. Nejsem si jist, jak se daří udržet proklamovanou soběstačnost a nezávislost při orientaci na ČLR a Rusko a nekritické podpoře těchto států, jejichž režim nemá zvlášť ve druhém případě se socialismem nic společného. Při pohledu na vyloženě despotické spojence typu Íránu a Sýrie si musíme klást otázku, zda blok stmelený pouhopouhou nenávistí ke všemu západnímu je lepší alternativou než imperialismus USA a jeho spojenci…

 

Vojačky pokládají květinový koš u jedné z mozaik KIM IR SENA

 

Současně nemůžeme přehlížet, že obrovskou spoustu vlastních potíží mají jistě všechny země světa, i u nás je problémů až nad hlavu a v poslední době je asi většina z nás vidí jasněji než kdy předtím. Život v KLDR pro většinu občanů nejspíš není snadný, nelétají tam pečení holubi do úst a politicky je tamní zřízení v mnoha ohledech problematické i z hlediska vědeckého socialismu. Ale podívejme se po zbytku světa, kolik je tam bídy, utrpení, válek, zaostalosti, útlaku a bezpráví, terorismu a jiné kriminality, skutečných hladomorů a hrozivého nedostatku potravin, mnohem horšího než jsou v tomto směru problémy KLDR, a všelijakých jiných hrůz, ze kterých se při bližším pohledu musí citlivému člověku zvedat žaludek.

Při tomto srovnání naprosto není namístě démonizace KLDR, její označování za nejhorší místo na světě, za velký koncentrační tábor apod., jak tuto zemi označil i český prezident Miloš Zeman. Naopak, i přes spoustu nedostatků je tamní lid ušetřen nejen hrůz války, ale do značné míry i nezaměstnanosti, bezdomovectví, drogové závislosti a následků závažné trestné činnosti, což jsou jevy, které zde buď neexistují vůbec, nebo jsou přítomny v mnohém menším rozsahu než v kapitalistických zemích. Také společenské rozdíly nejsou zdaleka tak křiklavé jako v zemích kapitalismu a je díky tomu zajištěna značná společenská stabilita bez větších otřesů a nejistoty. Srovnejme to se zeměmi, zmítanými po desítky let nepokoji, násilnými politickými převraty, rozsáhlými demonstracemi a stávkami, násilnostmi motivovanými politicky, nábožensky či národnostně… Nic z toho v KLDR není.

Otázka svobody slova a dalších politických práv je citlivou záležitostí a nelze si nalhávat, že v KLDR neexistuje v tomto ohledu žádná pluralita, nebo jen skutečně velmi omezená, v duchu hesla o jednomyslné jednotě a jediné monolitní ideologii. Aniž bych to považoval za optimální, namítám, že zaprvé vyžadování věrnosti oficiální doktríně a případné pronásledování opaku je bohužel běžné ve velké části světa, zadruhé velká část občanů kapitalistických států beztak nemůže – a většinově pohříchu vlastně ani nechce – tyto své občanské svobody uplatňovat. Vezměme v potaz, k čemu je svoboda slova například desetitisícům českých bezdomovců. Není namístě a je směšné dívat se na věc tak, že i žebráci a bezdomovci a lidé na finančním a společenském dně v Česku se mají lépe než občané KLDR, jednak snad protože život v KLDR je tak nuzný, že i ti nejubožejší nuzáci se u nás mají lépe – to je naprosto nemístná a zvrácená představa – nebo protože naši žebráci a bezdomovci mají svobodu názorů a mohou si nerušeně v lesích a pod mosty nadávat na vládu a na stát a ve volbách si vybírat mezi desítkami politických stran a hnutí.

 

Večerní ulice Čchangdžon

 

I přes všechny problémy a nedostatky KLDR je nutno vzít v potaz, že velká část šokujících informací o údajných represích a utrpení uvnitř této země, šířená v západní společnosti, je propagandisticky buďto značně zveličena nebo zcela vymyšlena, stejně jako část výpovědí některých emigrantů, ať už z důvodu snahy o senzaci, sebezviditelnění a hmotný prospěch, z politických důvodů ve snaze démonizovat myšlenky socialismu a vše související a oslabit a potlačit antikapitalistické hnutí varováním před „něčím ještě horším než kapitalismus“, nebo prostě jen z neznalosti a hlouposti, kdy jsou některé nejapné žerty o této zemi přebírány a šířeny jako skutečnost.

Než se začneme smát stoprocentním volebním výsledkům v KLDR při jednotné kandidátce Demokratické fronty Koreje při téměř stoprocentní volební účasti nebo nad tím lomit rukama v představě nad tamním útlakem, připomeňme si volby u nás před rokem 1989, kdy například ve volbách do Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSSR v roce 1986 při volební účasti 99,39 %, jež nebyla ze zákona povinná, bylo odevzdáno 99,94 % pro jednotnou kandidátku Národní fronty. Pamětníků je ještě velmi mnoho a nikdo soudný nemůže tvrdit, že tohoto výsledku bylo dosaženo terorem, násilím, donucením či snad zfalšováním.

Tím chci poukázat na to, že případné představy o brutálním politickém donucování k podpoře režimu v KLDR jsou naprosto liché, když i v našich podmínkách s velkými tradicemi rebelování neexistovala ještě poměrně nedávno téměř žádná politická opozice a formální věrnost nastolené politické linii byla rovněž téměř jednomyslná.

Přiznejme si, že občanů politicky se angažujících proti panujícímu politickému systému nebo vůbec jakkoli jej veřejně kritizujících bylo velmi málo i v posledním období takzvané přestavby a ani dnes ve značně liberálním buržoazně demokratickém režimu není takových lidí zrovna mnoho. Už po dlouhá léta se více než třetina oprávněných voličů neúčastní ani těch nejvýznamnějších typů voleb. Z toho vyplývá, že pro velkou část obyvatel u nás dnes ani v minulosti nebyly politické svobody a možnost politické angažovanosti nijak podstatné. Nelze si tedy namlouvat, že by se v KLDR masy cítily ukřivděny tím, že nemohou vytvářet politickou opozici a vést vyhrocené předvolební diskuse a hádky v mnoha typech voleb s výběrem z obrovského množství stran, hnutí a kandidátů jako nyní u nás.

Otázkou zůstává, jaké procento lidí by volilo Korejskou stranu práce při podobném vývoji jako v ČSSR v prvních volbách s účastí opozice, samozřejmě pokud by šlo o poklidné předání moci a směla by dál fungovat a kandidovat (jen čistě teoreticky, naprosto takový vývoj nepředpokládám). U nás to bylo ve všech typech voleb v roce 1990 jen 13 % pro KSČ.

 

Panelové domy u Muzea vítězné Vlastenecké osvobozenecké války

 

Je velmi laciné přehlížet úspěchy dosažené ve výstavbě a obraně socialismu v KLDR a vypichovat nedostatky, zvlášť bez přihlédnutí ke krutým a naprosto nespravedlivým mezinárodním sankcím a vojenským hrozbám, které po desítky let blokují hospodářský rozvoj a nutí korejský lid vynakládat obrovské úsilí a finanční prostředky na národní obranu. Američtí imperialisté a jejich vazalové za sebou zanechali po Korejské válce spálenou zemi, kde kromě tří milionů lidských životů zničili i téměř veškerou zástavbu a infrastrukturu.

Je snadné poukázat na sešlé fasády některých domů, na díry v silnicích, prašné boční ulice a méně významné silnice nebo na to, že někdy někde nejde elektřina nebo neteče teplá voda. Několik let po období náročného pochodu, kdy šlo doslova o přežití. Většina kapitalistických zemí nikdy nečelila tak těžkému mezinárodnímu tlaku a současně nepřízni počasí jako KLDR, přesto v kapitalistických zemích nalezneme celé chudinské čtvrti, ghetta a slumy, kde elektřina ani voda není někdy ani zavedena, nemluvě už o teplé vodě či dokonce stavu domů a vozovek. I v Praze najdete nezpevněné ulice. Ale proč srovnávat s ČR, která měla podstatně lepší historické podmínky pro rozvoj? Srovnejme města a venkov KLDR s ostatními zeměmi Asie! Ty se ovšem kritizovat nesluší, protože je v nich kapitalismus nebo „tržní socialismus“, což je ekonomicky v základě totéž.

KLDR zůstává asi nejtajemnější a nejizolovanější zemí na světě. Pandemie tuto skutečnost ještě výrazně prohloubila. Než to ale budeme odsuzovat, vezměme v potaz, že vlivem zločinných machinací imperialistů a jejich nohsledů musí i 65 let po příměří fungovat jako vojenská pevnost. A ve vojenské pevnosti si prostě nemůže každý dělat, co chce a chodit, kam chce. Host zvláště ne.

 

Bytový dům u Muzea hnutí mládeže

 

Obrovskou propagandistickou potíží pro KLDR a její zahraniční příznivce je její politická uzavřenost, kdy o spoustě aspektů svého života nepublikuje vůbec nic a na případnou kritiku reaguje mlčením nebo urážkami kritiků. To umožňuje šíření dalekosáhlých výmyslů, jež nelze konfrontovat s jakýmkoli oficiálním výkladem, natož statistikou.

I kdyby ale občané KLDR otevřeně odpovídali na všechny otázky senzacechtivých cizozemců, odpůrci by namítali, že to jsou lži vyřčené jen z povinnosti. Zato přeběhlíci, představující asi 0,01 % populace, z pohledu odpůrců KLDR jistě mluví vždy pravdu a jsou hodnověrným vzorkem pro výzkum veřejného mínění, přestože i odpůrci někdy připouštějí, že ti „politicky zajímaví“ jsou placeni jihokorejskou zpravodajskou službou.

Naskýtá se otázka, co dál, do jaké míry je současný politický režim v KLDR udržitelný, jakou má skutečnou podporu lidu a jaké jsou alternativy dalšího vývoje. Před deseti lety jsme byli svědkem neuvěřitelné schopnosti vygenerovat nového vůdce „z ničeho“, mladého člověka bez politických zkušeností, o němž nikdo nevěděl a nikdo jej neznal a v krátké době stál v čele všeho a bez otřesů udržel politickou moc mezi vedoucími funkcionáři staršími o jednu až dvě generace, z velké části jen zásluhou kultu následnictví velkých vůdců, které navíc nefunguje monarchisticky v tom smyslu, že by následníkem byl vždy nejstarší potomek. V případě současného vůdce tomu tak (dle západních informací) nebylo, ač uvnitř země je takový výklad naprostým tabu.

 

Jedna z mnoha mozaik velkého vůdce na křižovatce v Pchjongjangu

 

Předávání nejvyššího vedení z generace na generaci se stalo principem, který v zahraničí pobouřil i mnoho zastánců socialismu, dokonce ani část aktivistů přátelství s KLDR s ním není zcela srozuměna a i přes předstíranou oddanost ve skutečnosti hledí na současného vůdce pro poměrně nízký věk a rychlý politický vzestup poněkud skrz prsty. Na druhou stranu systém založený na tomto předávání nejvyšších funkcí je nyní už po třetí generaci pevný a stabilní, zatímco všechny ostatní pokusy o socialismus skončily obnovou kapitalismu, ať už otevřenou či zastřenou.

Nemůžeme ani tušit, jak tomu bude příště, pokud bude princip následnictví velkých vůdců ještě zachován, až bude příště nutno tuto otázku řešit. Za současného režimu musí být zachován jako klíčový zdroj jeho stability. O potomcích současného vůdce není oficiálně známo naprosto nic.

Každopádně si nejsem jist, zda by většině obyvatel prospěla za současných okolností, za současné politické situace ve světě, případná změna politického režimu v zemi, ať už jakýmkoli způsobem, tedy ať už formou otevřené kontrarevoluce, znovusjednocení po německém způsobu, ovládnutí země jihokorejskou buržoazií a okupanty z USA, nebo formou plíživé kontrarevoluce a postupné degenerace k oligarchickému kapitalistickému režimu ruského typu nebo čínskému státnímu kapitalismu. Nevylučuji, že druhý uvedený proces již probíhá. Obnova socialismu sovětského leninského typu, návrat k principům marxismu-leninismu v jeho původním revolučním pojetí, se zdá být zcela nepravděpodobná, spíše vyloučená za současné situace ve světě, za současného tristního stavu mezinárodního komunistického a dělnického hnutí.

 

Dům kultury 25. dubna (datum je součástí názvu)

 

Je namístě se podívat podrobněji na obrovské sociální a politické problémy v Jižní Koreji, jejíž dno nedávno v nejsurovější podobě představil jihokorejský seriál „Hra na oliheň“ (2021), abychom si nedělali iluze o tom, že kapitalismus funguje optimálně a vyřeší všechny problémy a že následováním Jihu by snad v Severní Koreji nastal ráj na zemi, i kdyby si Čína a Rusko nechaly líbit znovusjednocení Koreje pod kuratelou USA nebo by USA rezignovaly na svou vojenskou přítomnost a vměšování v oblasti.

Jistě jen z říše snů může být představa, že by se do korejských záležitostí nevměšovala žádná mocnost a vznikl by zde jednotný prosperující (buržoazně) demokratický stát se silnými sociálními jistotami, který by víceméně uspokojil zájmy a potřeby všech společenských tříd a vrstev. Každopádně i v takovém ideálním případě by se rozdíly mezi oběma částmi rozdělené země smývaly ještě velmi, velmi dlouho a byl by to náročný proces. Asi mimo jakoukoli představivost už pak může být myšlenka na vítězství socialismu typu čučche na Jihu a znovusjednocení pod vedením Pchjongjangu, včetně znárodnění a kolektivizace Jižní Koreje a společného socialistického hospodářství. O takové možnosti již po desítky let nesní ani KLDR…

 

Zemědělec oře u Hjangsanu

 

*

Pokračování v další části.