1969 – rozvoj „nezávislé linie“ na vrcholu čínsko-sovětského konfliktu
*
7. ledna 1969, sovětské velvyslanectví v KLDR: Korejsko-čínské vztahy ve druhé polovině roku 1968
Kim Ir Sen s Čou En-lajem v Pchjongjangu v dubnu 1970. Zdroj: Nakladatelství cizojazyčné literatury (KLDR)
Proces rozšiřování spolupráce KLDR se Sovětským svazem, stejně jako s dalšími evropskými socialistickými zeměmi, který v roce 1968 zesílil, vedl k dalšímu zhoršení korejsko-čínských vztahů. Skupina Mao Ce-tunga je evidentně stále více přesvědčena, že se jí nepodaří vrátit KLDR na oběžnou dráhu její protisovětské politiky. Některé známky možného korejsko-čínského sblížení, které se projevily na začátku roku 1968 v souvislosti s incidentem Puebla, nebyly následně potvrzeny. [1] Čínští vůdci již nevykazují ve vztazích s KLDR pouze aktivitu, ale dokonce flexibilitu, ale občas se uchýlí k akcím, které způsobují oprávněné podráždění na straně korejských soudruhů.
Zdá se, že korejští vůdci začínají stále více a akutněji pociťovat cenu své geografické a politické blízkosti k Číně a ve skutečnosti je při určování své zahraniční politiky méně berou v úvahu. Samostatnější orientace KLDR na mezinárodní scéně se projevuje nejen ve zlepšování vztahů se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi Evropy, ale také ve snaze o zlepšení (či navázání) vztahů se zeměmi tzv. třetího světa, které se staly objektem útoků z Číny (Indie, Singapur, Malajsie a další).
Vliv „velkého souseda“ na postavení KSP v řadě otázek týkajících se mezinárodního komunistického hnutí a dalších oblastí je však stále cítit. (…)
Celková atmosféra korejsko-čínských vztahů a prohlášení samotných korejských vůdců ukazují, že stejně jako dříve, ani v druhé polovině roku 1968 neexistovaly žádné politické kontakty mezi KLDR a Čínou, nemluvě o stranických vazbách přerušených v roce 1965.
Rozdíly, které dříve existovaly mezi KSP a skupinou Mao Ce-tunga (ohledně „kulturní revoluce“, role Sovětského svazu a čínského antisovětismu, teorie „mezizóny“, role socialistického tábora a tzv. povahy hlavního rozporu moderní doby atd.), nadále přetrvávaly, ale některé z nich se staly vyhrocenějšími. Objevil se nový závažný rozdíl v hodnocení československých událostí a opatření přijatých na obranu výdobytků socialismu v ČSSR podniknutých Sovětským svazem a ostatními bratrskými zeměmi.
Rozhodné kroky bratrských zemí proti intrikám domácí reakce a světového imperialismu v Československu a zároveň zrádný postoj Maovy skupiny k této otázce ještě více přivedly korejské soudruhy k pochopení skutečnosti, že Čína v podstatě pouze brání společnému boji socialistických zemí proti imperialismu. Korejské vedení si také nemohlo nevšimnout nedávných kroků Pekingu zaměřených na obnovení čínsko-amerických kontaktů a jeho návrhů, aby USA budovaly vztahy na základě pěti principů mírového soužití. To umožnilo s. Kim Ir Senovi, aby v rozhovoru se sovětským velvyslancem 14. prosince 1968 prohlásil: „Právě teď Číňané nevedou žádný boj proti imperialismu, jen blábolí.“ (…)
Jistý posun v přístupu korejského vedení k problému znovusjednocení země (spoléhání na revoluci, nikoli však na urychlené osvobození Jižní Koreje) zjevně souvisí i s ústupem KLDR z čínského vlivu. (…)
Tento názorový vývoj byl evidentně způsoben nejen realističtějším hodnocením situace než dříve, ale do jisté míry i ztrátou naděje v čínskou pomoc, která by byla potřebná při pokusu osvobodit Jižní Koreu. Chování Číňanů ve vietnamském konfliktu mělo také podkopat důvěru korejského vedení v získání pomoci, kterou potřebuje v nezbytnou chvíli. [2]
Jasným znakem zhoršení korejsko-čínských vztahů bylo odmítnutí Číny vyslat svou delegaci do Pchjongjangu na oslavu 20..výročí republiky. Jak se v diplomatickém sboru stalo známým, Číňané vysvětlovali své odmítnutí nesouhlasem s požadavkem korejských soudruhů, aby se o tomto svátku zdrželi protisovětských prohlášení, a také „příliš odlišným“ čínským přístupem k událostem v Československu od KLDR. (…)
Jednoznačný nárůst ideologické diskuse mezi Čínou a KLDR byl pozorován ve druhé polovině roku 1968 (i když se strany stejně jako dříve nejmenovaly). Ve zprávě k oslavě 20. výročí republiky s. Kim Ir Sen jednoznačně kritizoval řadu aspektů politiky čínských vůdců. Zejména mluvil o „chybách levicových excesů“, které se objevují v případě, že se „spoléhá na samotný třídní boj a přeceňuje jeho role, přičemž se zapomíná, že solidarita a spolupráce dělnické třídy, rolnictva a pracující inteligence tvoří základ společenských vztahů v socialistické společnosti“. Řečník měl nepochybně na mysli čínskou „kulturní revoluci“, řka, že po nastolení socialistického systému by třídní boj neměl směřovat k likvidaci lidí, ale k reformě jejich ideologie. Poznamenal: „Ideologická revoluce by měla být uskutečněna ne násilnými metodami, jako v boji proti nepřátelským živlům, ale přesvědčováním a výchovou; měla by se stát záležitostí posílení jednoty a solidarity pracujících.“
Ve zprávě s. Kim Ir Sen vyjádřil nesouhlas s útoky čínských vůdců na takzvaný „ekonomismus“, když prohlásil, že „by bylo nesprávné považovat budování socialistické ekonomiky za druhořadé a spoléhat pouze na třídní boj“ a že „starost o zvyšování blahobytu obyvatelstva je nejvyšším principem činnosti strany a vlády dělnické třídy“.
Zpráva také obsahovala další faktory, které by měly být považovány za kritiku čínských názorů. Například vytrvalé výzvy k zesílení boje proti japonskému a západoněmeckému militarismu jako kontrast k čínskému postoji o „mezizóně“. A konečně výrok řečníka o úloze a významu socialistického tábora byl zjevným protikladem k čínské teorii boje „chudé vesnice proti bohatému městu“.
Pro objektivitu je však třeba poznamenat, že zpráva obsahovala i kritiku „pravicových excesů“, ke všem vystoupením na adresu evropských socialistických zemí a prezentovaných s „ortodoxními“ postoji KSP. (…)
Korejsko-čínské rozdíly se dotkly i oblasti historie boje 30. let proti Japoncům. Korejský tisk píše, že „nejlepší synové a dcery Koreje bojovali za osvobození čínského lidu“ a „pomohli věci čínské revoluce“ v období boje proti Japoncům a občanské války v Číně (…). V Muzeu revoluce v Kesongu vedoucí zájezdu říkají, že ve druhé polovině 30. let se čínští komunisté projevovali jako „leví“ oportunisté v hádce s Korejci ohledně metod boje proti japonským kolonizátorům. Mladý Kim Ir Sen je zobrazen na obrázku vystaveném v muzeu, jak přesvědčuje Číňany o správnosti svého postoje. Takový výklad historie, jak uvedl rumunský diplomat, který udržuje kontakt s velvyslanectvím ČLR, vyvolává silnou nelibost mezi Číňany, kteří tvrdí, že to byli oni, kdo v těch letech pomáhal Korejcům, a ne naopak.
V druhé polovině roku 1968 nadále docházelo k incidentům kvůli jakémusi „nekompatibilnímu kultu“. V listopadu čínské úřady v Tan-tungu zadržely korejskou lokomotivu táhnoucí vlak přes hranici a přemalovaly hesla na lokomotivě napsaná bílou barvou a označila je za protičínská (je známo, že mezi nimi bylo i heslo o Kim Ir Senovi). Incident provázela rvačka. Ve výkladu ministra zahraničí Pak Song Čchola si protičínská hesla na lokomotivu z provokativních důvodů psali sami Číňané.
Podle svědectví očitých svědků se na korejsko-čínské hranici podél řeky Jalu svádí jakýsi propagandistický souboj: na protější břehy řeky byly po obou stranách rozestavěny obrovské portréty vůdců, transparenty s politickým obsahem a reproduktory namířené na protější břeh. Čínští diplomaté demonstrativně netleskají na akcích konaných v Pchjongjangu (exponáty, promítání filmů) v místech představení, kde se mluví o Kim Ir Senovi.
Akce pořádané velvyslanectvím ČLR nebo korejskými soudruhy věnované čínským výročním datům mají suchý, slavnostní charakter. Číňané často z vlastní iniciativy snižují úroveň zastoupení, což přirozeně vyvolává odvetnou reakci z korejské strany. Tisk KLDR se těmto událostem věnuje velmi střídmě. (…) Státnímu svátku ČLR (1. říjen) nebyly jako v loňském roce věnovány úvodníky. [4] Praxe výměny blahopřejných telegramů mezi korejskými a čínskými veřejnými organizacemi byla zastavena.
Obecně se v korejském tisku nepublikuje nic o domácím životě a zahraničněpolitických akcích ČLR. (…) Jak s. Pak Song Čchol řekl sovětskému velvyslanci, nyní Číňané také kladou překážky v dodávce korejské vojenské pomoci Vietnamu (z rozhovoru z 31. července 1968).
Podle našeho názoru jsou obavy vyjádřené korejskými soudruhy ohledně vlivu „Maových myšlenek“ na korejské obyvatelstvo poněkud přehnané, aby ospravedlnily opatření přijatá k vyzdvižení osobnosti Kim Ir Sena. Jednotlivá prohlášení Korejců, která se [nám] podařilo získat z diskuse [5], ukazují, že Korejci jsou protičínští. Skutečně odmítají Maa jako „vůdce všech národů“ a nepřijímají jeho „myšlenky“ a to, v co se tyto „nápady“ v praxi mění. Stačí citovat vyjádření s. Kim Ir Sena na úrovni jednomyslnosti, které bylo dosaženo v KLDR: „V Číně vládne bezpráví a chaos. Všechno, co Číňané dělají, je skandální. To je také velké neštěstí jak pro Vietnam, tak pro vás, tak pro nás i pro samotný čínský lid“ (z rozhovoru se sovětským velvyslancem z 21. června 1968). Kromě nesouhlasu Korejců s „myšlenkami“ Mao Ce-tunga je třeba mít na paměti také jejich historické a národní nepřátelství. A skutečně kanály čínské propagandy v KLDR (stejně jako u nás) jsou extrémně omezené.
Korejskému vedení evidentně nejde ani tak o ideologické pronikání v pravém smyslu, jako spíše o možnost přímých podvratných akcí a provokací ze strany Číňanů. Výrok s. Kim Ir Sena o tom také hovoří: „Mao Ce-tung nás nenávidí, Číňané jsou zlomyslní a lze od nich očekávat cokoli“ (v rozhovoru se s. D. S. Poljanským 12. září 1968). (…)
Ke snížení obratu korejsko-čínského obchodu v roce 1968 došlo v důsledku neplnění závazků obou stran, jejichž objem podle protokolu odpovídal skutečné úrovni roku 1967 (135 milionů rublů). (…)
Těžko říci, zda KLDR spolupracuje s Čínou ve vojenské oblasti. Korejští soudruzi přísně tají vše, co se týká spolupráce KLDR se socialistickými zeměmi, zejména s Čínou.
O existenci korejsko-čínských kontaktů ve vojenské oblasti vypovídají pouze fámy a jednotlivá náhodná pozorování členů diplomatického sboru. (…) V zahraničním tisku se objevily zprávy o nějakém společném čínsko-korejském atomovém výzkumu. Za pravost všech těchto a dalších údajů se však nelze zaručit.
V každém případě by bylo nesprávné popírat možnost korejsko-čínské vojenské spolupráce s odkazem na současné napětí politických vztahů mezi nimi, neboť zájem Číny samotné na takové spolupráci nelze popřít (ve smyslu možného získávání strategických surovin a elektrické energie z KLDR pro atomový výzkum). Je známo, že v roce 1967 navštívila KLDR čínská vojenská delegace.
V druhé polovině roku 1968, stejně jako dříve, nedocházelo mezi KLDR a Čínou k žádné výměně v oblasti kultury, vědy či sportu ani ke kontaktům mezi veřejnými organizacemi.
xxx
Objektivní shoda názorů mezi vedením KLDR a skupinou Mao Ce-tunga na řadu důležitých problémů moderní doby, jako je uvolnění mezinárodního napětí a mírové soužití, politické urovnání mezinárodních konfliktů (Blízký východ, Vietnam), odzbrojení, včetně postoje ke smlouvám zakazujícím testování a nešíření jaderných zbraní, je zachováváno s přítomností určitých rozdílů v otázkách socialistického rozvoje a mezinárodní politiky. Korejské vedení v podstatě sdílí čínský koncept lidové války, vyjádřený v podcenění jaderné hrozby; zastává stejný názor jako Číňané na vývoj revolučního hnutí v Latinské Americe a dalších oblastech světa.
Korejští soudruzi se snaží zachovat vojenskou alianci a obchodní vztahy s Čínou. Navíc se zjevně mají důvod obávat podvratných aktivit a provokací z Číny. Proto KSP projevuje mimořádnou opatrnost a trpělivost a snaží se nedávat Číňanům důvody k útokům na KLDR a všechny její kroky na mezinárodní scéně, především k mezinárodnímu komunistickému hnutí a podpoře zahraničněpolitických akcí Sovětského svazu, jsou prováděny s ohledem na Čínu. (…)
Geografická a do značné míry i ideologická blízkost Číny tak byla a zůstává jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících postavení KSP a vlády KLDR na mezinárodní scéně.
Důsledná linie ÚV KSSS a sovětské vlády pro komplexní posílení přátelství s korejským lidem účinně podporuje ústup KLDR od ideologického vlivu Číny.
Na pozadí téměř úplného ukončení korejsko-čínských vazeb každý náš nový kontakt s korejskými soudruhy, zejména v oblasti stranických, politických a kulturních vztahů, demonstruje obyvatelstvu KLDR korektnost Sovětského svazu a většiny ostatních socialistických zemí v ideologickém sporu se skupinou Mao Ce-tunga. Je zřejmé, že by se mělo pokračovat v úsilí, které směřuje k dalšímu rozvoji sovětsko-korejských vazeb, zejména v ideologické oblasti, s plným využitím míry připravenosti korejských soudruhů k tomu. (…)
první tajemník sovětského velvyslanectví v KLDR
J. Fadějev
[1] Fámu, kterou kdysi podstrčili rumunští diplomaté, že během krize Puebla Čou En-laj slíbil Kim Ir Senovi pomoc „všemi dostupnými prostředky, které má Čína k dispozici“, nyní popírají sami Rumuni, kteří začali tvrdit, že nedošlo k žádné výměně dokumentů nebo jakémukoli jinému kontaktu s výjimkou obchodu mezi Čínou a KLDR v roce 1968.
[2] S. Pak Song Čchol v reakci na poznámku účastníka rozhovoru prohlásil, že překážky, které Číňané vytvořili při dodávkách sovětských zbraní do Vietnamu, jsou bodnutím do zad vietnamského lidu: „Takové činy Číňanů nejsou ani bodnutím do zad, ale bodnutím přímo do hrudi.“ (z rozhovoru se sovětským velvyslancem 31. července 1968)
[3] Na znamení protestu zástupci velvyslanectví SSSR, PLR, NDR, BLR, ČSSR a MLR opustili recepci na čínském velvyslanectví v Pchjongjangu. Korejští hosté a diplomaté VDR, Kuby, Rumunska a Albánie (ze socialistických zemí) zůstali.
[4] Číňané přestali v těchto (blahopřejných) telegramech používat slovo „soudruh“, čehož si korejská strana okamžitě všimla.
[5] S výjimkou nejvyšších vůdců se korejští partneři diskusím na téma Čína zpravidla vyhýbají, zřejmě mají v tomto ohledu přísné pokyny.
(…)
*
28. března 1969, oddělení Dálného východu Ministerstva zahraničních věcí SSSR: „Vnitrostátní situace a zahraniční politika Korejské lidově demokratické republiky“
Kim Ir Sen si prohlíží učebnice, prosinec 1969. Zdroj: Nakladatelství cizojazyčné literatury (KLDR)
- Vnitropolitická situace
(…) USA byly nuceny vstoupit do přímého kontaktu s KLDR a hledat způsob, jak urovnat incident Puebla politickými prostředky. Do konce roku 1968 byl incident urovnán a americká strana podepsala dokument s omluvami a ujištěními.
Dlouhé zpoždění v řešení otázky Puebla využili Američané a Jihokorejci k vybudování vojenského potenciálu v jižní části Koreje.
V současné době je ve zbrani více než 1 400 000 mužů na Korejském poloostrově (220 000 km2, přibližně plocha Británie) na obou stranách, na straně KLDR i Jižní Koreje. Kromě těchto pravidelných jednotek byly pro případ vojenského konfliktu na jihu a v Severní Koreji vytvořeny záložní formace: více než dva miliony mužů v Jižní Koreji a až 1,5 milionu mužů v KLDR (jednotky dělnické a rolnické milice organizované převážně na výrobním principu). (…)
Koncentrace tak početných kontingentů stojících proti sobě na [tak malém] území již sama o sobě představuje potenciální ohnisko konfliktu.
V roce 1968 nebyl splněn hospodářský plán KLDR, zejména v souvislosti s vytvářením válečné atmosféry v zemi. Značná část materiálních a personálních prostředků směřovala do výstavby podzemních krytů, dělostřeleckých postavení, protileteckých krytů a posílení armády. Podle neoficiálních údajů přesáhly v roce 1968 skutečné výdaje na vojenské účely 40 % státního rozpočtu.
Podle předběžných výpočtů (ekonomické statistiky nejsou v KLDR zveřejněny) byl růst hrubé průmyslové výroby v roce 1968 7 % oproti 24 % předpokládaným plánem.
Potíže způsobené suchem v řadě regionů země měly vliv i na chod průmyslu. Nedostatek vody v nádržích vedl ke snížení výroby elektrické energie (…). Provoz železných hutních podniků byl omezen nedostatkem koksovatelného uhlí v souvislosti s přerušením jeho dodávek z Číny.
ÚV KSP a vláda KLDR podnikly řadu kroků k odstranění vážných výpadků v průmyslové výrobě. Na listopadovém plénu ÚV se projednávala otázka fungování dopravy, jednoho z nejhorších slabých míst v ekonomice KLDR. (…) Stejně jako dříve je hlavní pozornost korejského vedení věnována produktivitě práce. Listopadové plénum opět vyzvalo všechny dělníky, aby pracovali tolik, kolik je potřeba k plnění stanovených výrobních úkolů, bez ohledu na čas. Jsou uplatňována přísná administrativní opatření vůči lidem, kteří neplní úkoly, které jsou zpravidla nastaveny příliš vysoko.
V zemědělství se situace vyvíjela poněkud příznivěji. Podle slov korejských vůdců se shromáždily asi tři miliony tun rýže, hlavní potravinářské plodiny. Průměrný výnos rýže je 47 centů na hektar.
Životní úroveň obyvatel zůstala stejně jako dříve nízká. V zemi je udržována přídělová zásoba obilí, hlavních potravin a průmyslového zboží zavedená od války v letech 1950-1953. Pro rolníky byly také stanoveny normy pro výdej obilí na pracovní dny, až 300-350 kilogramů ročně na každého člena rodiny. Vysoké ceny zůstávají u zboží ve volném prodeji. Špatná situace je v zásobování obyvatelstva masem a mlékem, které je distribuováno především do lékařských a dětských ústavů. Podle hodnocení Kim Ir Sena v rozhovoru se sovětským velvyslancem „v KLDR nejsou žádní hladoví ani nazí lidé, ale také nejsou žádní zvláště bohatí a překrmení [lidé] – obyvatelstvo žije v průměrném množství“.
Propaganda KLDR vysvětluje pomalé tempo růstu materiálního blahobytu obyvatelstva tím, že korejští dělníci musí žít skromně a nezávidět druhým, více myslet na pomoc svým jihokorejským bratrům, kteří jsou v otroctví, a vynakládat veškeré úsilí na korejskou revoluci, která stále není dokončena v celokorejském měřítku.
Korejská strana práce, čítající 1 650 000 členů, zaujímá pevné vedoucí postavení. V KSP je uplatňována tuhá personální politika. Mnoho lidí, kteří udělali nějaké chyby, byli nedisciplinovaní nebo projevili sebemenší pochybnosti o správnosti linie nebo pokynů Kim Ir Sena, bylo odstraněno z vedoucích funkcí.
V loňském roce došlo k velkým změnám ve vyšším velitelském štábu Korejské lidové armády. (…) V letech 1966-1967 bylo z politbyra a sekretariátu ÚV odstraněno sedm lidí.
Nově jmenovaní do vedoucích funkcí pocházejí především z vojenské komunity, která se účastnila partyzánské války ve 30. letech spolu s Kim Ir Senem a za války v letech 1950-1953 zastávala velitelské pozice v armádě.
Korejští soudruzi zpravidla nijak neinformují o důvodech změn ve vedení ÚV KSP a KLDR a současně probíhajících rozsáhlých čistkách primárního stranického a státního aparátu. Potřeba rázných opatření k potlačení „spiknutí a intrik bezvýznamné skupiny nepřátelských elementů“ byla zdůrazněna ve zprávě Kim Ir Sena u příležitosti 20. výročí KLDR.
Veškerá ideologická a výchovná práce KSP směřuje k formování světového názoru členů strany a celé populace v duchu myšlenek Kim Ir Sena o „nezávislosti a jedinečnosti“ v politice a ideologii, při zavedení tzv. „zvláštních“ názorů vedení KSP na otázky rozvoje socialismu a vývoje světového revolučního procesu.
Systém politického vzdělávání je budován výhradně na studiu projevů a prohlášení Kim Ir Sena, jeho článků a „pokynů na místní úrovni“. Veškerá ideologická a vzdělávací práce KSP je postavena na principu „neuznávat žádné jiné myšlenky kromě velkých revolučních myšlenek vůdce“. Zveřejňování jakýchkoli dokumentů politické povahy publikovaných v SSSR a ostatních socialistických zemích není povoleno. Studium děl klasiků marxismu-leninismu, zkušeností jiných komunistických stran je omezeno na minimum a „díla“ Kim Ir Sena jsou charakterizována jako „marxismus-leninismus našich dnů“. Je pro něj vytvořena aura výjimečné osobnosti moderní doby, nejen „vůdce 40 milionů Korejců“, ale také „teoretického génia marxismu-leninismu“, ideologa a vůdce národně osvobozeneckého hnutí.
Denní politické lekce jsou pro členy strany povinné. Výroky Kim Ir Sena se učí téměř nazpaměť. Všechny prostředky masové propagandy slouží k povýšení Kim Ir Sena: tisk, rozhlas, film, divadla a umělecká tvorba.
Vyvyšování Kim Ir Sena je většinou populace, chráněné před jakýmkoliv vlivem zvenčí, vnímáno jako zasloužený růst autority vůdce. Druhá, politicky gramotnější část populace to v podmínkách vojenského napětí a blízkosti Číny s vlastním kultem považuje za nutné.
Zvláštní pozornost je věnována vštěpování vysoké disciplíny a osobní oddanosti vůdci ze strany vojáků. Vedení armády a bezpečnostních orgánů (ať už je vede kdokoli) jsou pod přímou kontrolou Kim Ir Sena.
2. Zahraniční politika KSP a vlády KLDR
Snaha pokud možno nedráždit skupinu Mao Ce-tunga a nekomplikovat vztahy s Čínou a zároveň rozšiřovat vztahy se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi v zájmu hospodářské spolupráce a získání vojenských, ekonomických, a vědeckotechnická pomoc je charakteristická pro zahraniční politiku ÚV KSP.
Pro korejské vedení je stále těžší manévrovat, zachovat si normální vztah se SSSR a Čínou v současné situaci prudkého zhoršení sovětsko-čínských vztahů v souvislosti s provokativní, nepřátelskou aktivitou skupiny Mao Ce-tunga. Vedení KLDR se proto snaží ve všem ospravedlnit svůj postoj „nezávislosti a soběstačnosti“, vysvětlit svou centristickou linii „napjatou situací“ v zemi a nebezpečím vojenského konfliktu na Korejském poloostrově.
Na problémy míru a mírového soužití se ÚV KSP a vláda KLDR dívají prizmatem svých vztahů s Jižní Koreou a USA. Myslí si, že mírové soužití s USA, které okupují Jižní Koreu a jsou válčící stranou v Koreji, je nemožné, a navíc je nemožné mírové soužití s loutkovým režimem vytvořeným v Jižní Koreji.
Korejští vůdci, držíce se levičáckých názorů na problém války a míru, hovoří o politice mírového soužití s nesouhlasem jako o „bezzásadovém soužití s imperialismem“. Neakceptují linii snižování mezinárodního napětí, odzbrojení a nešíření jaderných zbraní. Kim Ir Sen si myslí, že snížení napětí v jakémkoli regionu světa, například v Evropě, by mohlo vést k nárůstu imperialismu v Asii. Korejští vůdci aspirují na zvláštní roli KLDR, která podle jejich prohlášení „brání východní výspu socialismu“, v boji proti imperialismu.
Představitelé KLDR přehnaně zdůrazňují vojenský způsob řešení vietnamské otázky a hledání cest k politickému urovnání vnímají s nesouhlasem.
ÚV KSP a vláda KLDR nepodporují a mlčí o opatřeních sovětské vlády zaměřených na mírové urovnání krize na Blízkém východě. Myslí si, že prodloužená válka arabských zemí proti Izraeli by byla „vážnou podporou Vietnamu“.
Korejští soudruzi se na základě své „koncepce“ boje proti imperialismu domnívají, že Sovětský svaz a ostatní socialistické země bojují proti americkému imperialismu nedostatečně aktivně a také podceňují nebezpečí obrody japonského militarismu. Američtí imperialisté podle jejich úvah preferují „nezhoršovat vztahy s velkými zeměmi“ (myšleno SSSR a Čínou) a snaží se porazit „malé“, zejména rozdělené země (KLDR, VDR, Kubu a NDR). Na základě toho Kim Ir Sen prosazuje „strategii“ boje proti imperialismu se silami „malých revolučních“ zemí, které mají všude „roztrhat americký imperialismus“.
Kim Ir Sen vyčleňuje zvláštní, zjevně přehnanou roli v antiimperialistickém boji „revolučním“ národům Asie, Afriky a Latinské Ameriky. V touze získat v těchto zemích autoritu a popularitu se korejští soudruzi často dostávají do rozporu se svými vlastními výroky o rozhodující roli socialistického tábora a někdy „zapomenou“ zmínit země socialismu úplně.
Postoj KSP k otázce znovusjednocení země nedoznal [žádných] změn. V dokumentech KLDR adresovaných OSN se opakovaly návrhy na znovusjednocení Koreje uspořádáním svobodných voleb pod podmínkou stažení zahraničních jednotek z Koreje. Korejští vůdci zároveň prohlašují, že „opětovné sjednocení může být dosaženo pouze tehdy, bude-li současný loutkový režim v Jižní Koreji svržen.“ (…)
Přestože korejští soudruzi říkají, že v současné době nejsou reálné možnosti rozvinout revoluční akce v Jižní Koreji a znovu sjednotit zemi, jednotlivé aspekty činnosti KSP poukazují na to, že nevylučují možnost znovusjednocení země silou zbraní, pokud nastane vhodná situace a zejména v případě, že vypukne ozbrojená vzpoura jihokorejského obyvatelstva.
V mezinárodním komunistickém hnutí „nezávislá linie“ KSP spočívá v přílišném zdůrazňování myšlenky „nezávislosti“ strany v tomto hnutí, což vedení KLDR zdůrazňuje se zvláštním významem. Heslo boje na dvou frontách – proti soudobému revizionismu a levicovému oportunismu – se široce používá k ospravedlnění jejího „zvláštního“ postoje a manévrování v otázkách principů vývoje moderního světa.
Z hlediska propagandy korejské vedení podporuje posílení jednoty a solidarity socialistického tábora a mezinárodního komunistického hnutí, koordinaci akcí socialistických zemí na podporu Vietnamu a posílení jednotné protiimperialistické fronty boje. Ve skutečnosti však ÚV KSP stále zůstává stranou snah většiny bratrských stran konsolidovat mezinárodní komunistické hnutí.
Postoj ÚV KSP ke svolání Mezinárodní porady komunistických a dělnických stran se nezměnil. Kim Ir Sen prohlašuje, že KSP podporuje svolání konference „v zásadě“, ale domnívá se, že podmínky pro svolání konference ještě nejsou zralé, protože řada stran socialistických zemí, které jsou u moci, a také různé „revoluční“ strany kapitalistických zemí se na ní nebudou podílet.
Vedení KSP nedávno zintenzivnilo činnost v organizaci skupiny „stran malých zemí“, jejímž cílem v podmínkách rozdílů mezi KSSS a KS Číny, jak se korejští vůdci domnívají, je uplatňovat svůj vliv na KSSS a KS Číny, a tím dosáhnout jednoty. Podle názoru korejských vůdců by se jádrem takové organizace měly stát KLDR, Kuba a VDR, které stojí „v předních liniích revolučního antiimperialistického boje“.
Vůdci KSP schválili opatření pěti spojeneckých zemí na pomoc československému lidu a vstup sovětských vojsk na československé území považují za oprávněný. Jejich postoj k československé otázce má však některé zvláštnosti. Všechna rozhodnutí lednového a následného pléna ÚV KSČ prohlásili bez výjimky za zcela revizionistická. V úvodníku orgánu ÚV KSP „Historické ponaučení z událostí v Československu“ bylo zdůrazněno, že všechny strany by si měly vzít z těchto událostí určité ponaučení, a zejména ty, které „jsou poskvrněny revizionismem“.
Korejsko-čínské vztahy se v poslední době omezily na minimum a omezily se hlavně na obchod. Maova skupina však nedošla tak daleko, že by přerušila mezivládní vztahy. (…) Korejské vedení zase nehodlá zhoršovat vztahy s Čínou. To se nedávno projevilo zejména tím, že v Pchjongjangu mlčí o čínských ozbrojených provokacích na sovětských hranicích, a obyvatelstvo nadále zůstává neinformováno o domácí situaci ČLR a rozdělující zahraniční politice Pekingu. (…)
Rozhovory mezi ss. L. I. Brežněvem, A. N. Kosyginem, N. V. Podgorným a dalšími sovětskými vůdci s korejskými představiteli v Moskvě a také cesty ss. D. S. Poljanského, B. N. Ponomareva a V. N. Novikova do Pchjongjangu, kde vedli rozhovory s Kim Ir Senem a dalšími členy politbyra ÚV KSP, přispěly do značné míry ke zlepšení celkové atmosféry v sovětsko-korejských vztazích.
ÚV KSP a vláda KLDR dále rozvíjejí kontakty. (…) V roce 1968 začali korejští soudruzi obnovovat vazby mezi některými veřejnými organizacemi. (…)
Obchod se v roce 1968 aktivně rozvíjel a objem technické pomoci Sovětského svazu při výstavbě důležitých průmyslových zařízení vzrostl. Sovětsko-korejské obchodní a hospodářské vztahy se upevňují a nabývají dlouhodobého charakteru. Obchodní obrat mezi SSSR a KLDR se v roce 1968 zvýšil o 16 % a podíl Sovětského svazu na obratu zahraničního obchodu KLDR činil 45 %.
SSSR dodává zařízení a poskytuje technickou pomoc při výstavbě 27 nových průmyslových podniků. V roce 1968 pracovalo v KLDR 250 sovětských specialistů. Sovětsko-korejská mezivládní poradní komise pro ekonomické, vědecké a technické otázky úspěšně pracuje. Dohoda o těžbě dřeva v Chabarovském kraji pomocí korejských dělníků má pro KLDR velký význam.
Korejští vůdci jsou stále více přesvědčeni o zásadním významu pevných obchodních a ekonomických vazeb se Sovětským svazem pro KLDR. Pokaždé, když se objevily potíže se získáváním nedostatkového zboží z Číny (koksovatelné uhlí, ropné produkty, sůl atd.), obrátila se vláda KLDR na sovětskou vládu a zdůraznila, že nevidí jiné východisko, než požádat Sovětský svaz o pomoc.
Výměna prostřednictvím kulturních, vědeckých a sportovních kanálů se poněkud rozšířila. Kontakty mezi svazy spisovatelů a akademiemi věd obou zemí byly obnoveny v roce 1968 a činnost Společnosti korejsko-sovětského přátelství ožila.
Rozvoj sovětsko-korejské spolupráce na politické scéně je však stále více komplikován „zvláštním“ postavením korejských vůdců v socialistickém táboře a mezinárodním komunistickém hnutí.
*
25. dubna 1969, B. A. Solomatin z Výboru státní bezpečnosti SSSR: O korejsko-čínských vztazích
https://digitalarchive.wilsoncenter.org/document/ba-solomatin-concerning-korean-chinese-relations
Kim Ir Sen vítá Čou En-laje v Pchjongjangu v dubnu 1970. Zdroj: Nakladatelství cizojazyčné literatury (KLDR)
K žádnému zlepšení vztahů mezi Korejskou stranou práce a KS Číny v roce 1968 nedošlo. ÚV KSP a vláda KLDR, uznávajíce nebezpečí dobrodružné politiky skupiny Mao Ce-tunga, se postavily proti myšlenkám velmocenského šovinismu šířeného v ČLR, kritizovaly „kulturní revoluci“ a učinily několik kroků v nasměrování odklonu od Číny.
Při doručování výzvy čínské straně, aby vyslala vládní delegaci k účasti na oslavách 20. výročí KLDR, požádal vyslanec KLDR v Pekingu, aby tato delegace ve svých prohlášeních neútočila na bratrské socialistické země. Čínská strana odmítla vyslat delegaci do KLDR s odkazem na to, že „Korejci předem zavádějí omezení prohlášení delegace“ a že „čínská delegace je pozvána současně s delegací sovětských revizionistů“.
Geografická poloha KLDR a současná mezinárodní situace neumožňuje KSP podniknout rázné kroky k tomu, aby se od Číny konečně distancovala.
Korejci se snaží nezhoršovat ekonomické vztahy s Čínou. V rozhovorech s představiteli bratrských zemí vůdci KLDR vyjadřují svůj nesouhlas s chybnou politikou čínských vůdců, ale veřejně o tom nehovoří.
V roce 1968 čínští vůdci spáchali provokativní akce proti KLDR. Tisk Rudých gard publikoval protikorejské články. Například v dubnu loňského roku vyšel v jedněch z novin Rudých gard článek „Korea denně útočí na myšlenky Mao Ce-tunga a na Čínu“, ve kterém byli korejští vůdci nazýváni „revizionisty“. Kantonské noviny napsaly: „Severní Korea nevede boj proti revizionismu, ale vytváří zdání dodržování neutrality. To se vysvětluje hloupostí jejích vůdců.“
Díla slavných korejských spisovatelů přeložená do čínštiny byla v Číně spálena jako „ideologicky nevyvážená“.
Ve snaze uvalit na Koreu „kulturní revoluci“ se skupina Mao Ce-tunga opakovaně pokoušela distribuovat propagandistické letáky prostřednictvím čínských občanů, kteří mají trvalé bydliště v Koreji, a organizovat demonstrace na podporu „kulturní revoluce“.
Číňané si na hranici s Koreou postavili reproduktory a přes ně provádějí pomlouvačné přenosy do KLDR.
Na železniční stanici Tan-tung na hranici s Koreou Číňané pořádají amatérské koncerty pro cestující na mezinárodních cestách po železnici, jejichž účastníci, oblečení v korejském národním kroji, zpívají přípitky na počest Mao Ce-tunga a klaní se jeho portrétu.
Z Pekingu se šestkrát denně vysílá hodinové rozhlasové vysílání do KLDR v korejštině. (Přímé útoky na KLDR však Číňané v těchto vysíláních neprovádějí).
V rozhovorech s diplomaty bratrských zemí Korejci vyjadřují extrémní nelibost vůči akcím skupiny Mao Ce-tunga a poukazují na to, že tyto akce velmi poškozují přátelství mezi oběma zeměmi.
Korejské úřady přijaly řadu opatření proti čínské propagandě. Zejména byly korejskému obyvatelstvu prostřednictvím stranických a veřejných organizací dány pokyny, aby neposlouchali vysílání pekingského rozhlasu. Do institucí a obytných budov byly položeny domácí radioreléové linky. Korejský průmysl vyrábí rozhlasové přijímače určené pouze pro příjem rozhlasového vysílání KLDR. V důsledku toho korejské obyvatelstvo téměř přestalo poslouchat čínské rozhlasové vysílání.
Korejská strana zároveň přerušila pokusy čínského velvyslanectví v Pchjongjangu organizovat demonstrace místních čínských občanů před budovou sovětského velvyslanectví. V oblastech sousedících se sovětským velvyslanectvím v KLDR působí posílené vojenské hlídky. Policisté hlídají vitríny fotografií čínského velvyslanectví v Pchjongjangu, aby zabránili Korejcům, aby je viděli.
Veškerá korejsko-čínská kulturní spolupráce skončila po říjnové (1966) konferenci KSP, na které byla kritizována kulturní revoluce v Číně a bylo poukázáno na nevhodnost kulturní výměny s ČLR.
Fráze jako „myšlenky velmocenského šovinismu“, „současný levicový oportunismus“ a „levicový avanturismus“ se často používají ve zprávách a prohlášeních vysokých představitelů KLDR. Smyslem těchto frází je kritika chybné politiky čínských vůdců. (…)
*
9. června 1969, sovětské velvyslanectví v KLDR: O změnách v názorech korejského vedení na otázky jednoty socialistického tábora a mezinárodního komunistického hnutí
Zahraničněpolitická orientace Korejské strany práce prošla v posledním desetiletí opakovaně podstatnými změnami. Nedůslednost a taktické manévrování korejského vedení, spojené především s dobrodružnou linií Mao Ce-tunga, vedly v konečném důsledku KSP k „nezávislým a soběstačným“, ale v podstatě centristickým pozicím v mezinárodním komunistickém hnutí.
Nacionalistické tendence, kult vůdce, neustálý tlak a hrozby ze strany Číny, všechny tytrodoo faktory lomené hranolem problému znovusjednocení země negativně ovlivňovaly a budou působit na ideologické přístupy a politické kroky vedení KSP s ohledem na socialistický tábor a mezinárodní komunistické hnutí.
Přesto byl v posledních dvou až třech letech pozorován určitý obrat KSP a KLDR směrem k Sovětskému svazu a socialistickému společenství, směrem k marxisticko-leninské většině komunistických stran, a velmi důležitou roli v tom sehrála trpělivá a důsledná politika ÚV KSSS vůči Korejské straně práce v období po říjnovém (1964) plénu ÚV naší strany.
(…)
I.
Před vypuknutím principiálních rozdílů mezi většinou komunistických stran a klikou Mao Ce-tunga působila KSP na mezinárodní scéně jako aktivní kontingent světového komunistického hnutí a podnikala praktické kroky k rozšíření kontaktů a vazeb s bratrskými zeměmi a stranami.
Korejská delegace v čele s Kim Ir Senem se zúčastnila Porady zástupců komunistických a dělnických stran v roce 1957. Delegace KSP se zúčastnila jednání zástupců komunistických stran socialistických zemí v Bukurešti v červnu 1960. KSP zaslala svou delegaci v čele s Kim Ilem, místopředsedou ÚV strany, na moskevskou konferenci komunistických stran v roce 1960.
(…) Závěry 4. sjezdu KSP konaného v září 1961 demonstrovaly souhlas korejského vedení s linií komunistického hnutí přijatou na moskevské konferenci. Deklarace a Prohlášení byly na tomto sjezdu charakterizovány jako „návod k jednání“ a jako „politické dokumenty pro činnost každé strany“.
Mezi KLDR a dalšími socialistickými zeměmi se prostřednictvím vládních i stranických kanálů neustále rozvíjely úzké přátelské vztahy. Sovětsko-korejské vztahy mají charakter upřímného přátelství a jsou budovány na principech naprosté důvěry, mezinárodní pomoci a podpory bratrského korejského lidu ze strany Sovětského svazu. V červenci 1961 byla mezi SSSR a KLDR uzavřena Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která upevnila přátelský charakter vztahů mezi oběma zeměmi. Brzy poté KLDR uzavřela podobnou smlouvu s Čínou.
II.
K otevřenému propojení mezi vedením KSP a pekingskými vůdci došlo poté, co byla v Číně zveřejněna notoricky známá sbírka „Ať žije leninismus!“ v dubnu 1960, která zahájila veřejné útoky Číňanů na koordinovanou linii mezinárodního komunistického hnutí.
Proč během tohoto období vedení KSP neprohlásilo „nezávislost vůbec na nikom“, jako to učinilo v srpnu 1966, ale zcela a zcela přešlo na pekingskou pozici? Tento prudký obrat korejských vůdců měl několik příčin.
Vedení KSP bylo nespokojeno se závěry XX. sjezdu KSSS při odhalování a odsuzování kultu osobnosti. Kim Ir Sen jako stálý šéf strany a státu v těchto rozhodnutích vnímal určité ohrožení své vlastní pozice. Korejský tisk to vyhodnotil jako vměšování KSSS do vnitřních záležitostí jiných zemí, jako „pokus o svržení vedení bratrských stran“ („Rodong sinmun , 19. dubna 1964). Takový přístup přirozeně přiblížil vedení KSP pekingským vůdcům.
Problém znovusjednocení Koreje byl a zůstává „úkolem číslo jedna“ pro vedení KSP a zejména pro Kim Ir Sena, kterého nyní korejská propaganda povyšuje do role vůdce celého korejského národa. Poté, co korejští vůdci vyhlásili politiku mírového znovusjednocení země, nevyloučili možnost řešení tohoto problému ozbrojenou silou. Principy mírového soužití a hospodářské soutěže mezi socialismem a kapitalismem, kterých se sovětská vláda důsledně držela, nezískávají v KLDR uznání. Je zcela pochopitelné, že v té době zárodky ultrarevoluční pobuřující propagandy Číňanů našly úrodnou půdu v KLDR.
Několik negativních faktorů v sovětsko-korejských vztazích mezi lety 1959 a 1962 také tlačilo korejské vůdce k užším vztahům s Čínou. Korejští soudruzi byli krajně nespokojeni s tím, že časový rámec oficiální návštěvy šéfa sovětské vlády v KLDR byl opakovaně odkládán. Mezi takové faktory patří nespokojenost s žádostmi vlády KLDR o bezplatnou pomoc na posílení obranyschopnosti země, odvolání korejského velvyslance z Moskvy na naléhání sovětské strany a řada dalších věcí.
Do konce roku 1962 se korejské vedení ve své politice zcela uzavřelo s pekingskými vůdci a začalo otevřené polemiky o nejdůležitějších problémech moderní doby s KSSS a ostatními bratrskými stranami. Korejci postupně přešli na hlasitý tón čínské propagandy. Je však třeba poznamenat, že KSSS a Sovětský svaz zmiňovali v otevřeném tisku velmi zřídka a omezili se na termín „moderní revizionisté“.
V letech 1958 až 1964 vycházely v tisku KLDR jejich vlastní články s výkladem a podporou pročínské linie k hlavním otázkám moderní doby a mezinárodní situace spolu s přetisky pomlouvačných čínských článků. (…)
Rozšíření komplexní spolupráce mezi KLDR a Čínou v tomto období znamenalo postupné omezování politických, ekonomických a kulturních vazeb se Sovětským svazem a socialistickými zeměmi Evropy. Spolupráce bratrských zemí založená na mezinárodní socialistické dělbě práce byla korejským vedením kritizována jako „přeměna každé socialistické země v ekonomický přívěsek jedné nebo dvou zemí“ (Rodong sinmun, 28. října 1968) a RVHP byla nazývána „plenící“.
Zpočátku, v dubnu 1964, vedení KSP v podstatě vyjádřilo souhlas prostřednictvím stranického tisku s návrhem KSSS a ostatních bratrských stran svolat další mezinárodní konferenci k překonání potíží v komunistickém hnutí. (…) Nicméně brzy, v srpnu téhož roku, se vůdci KSP kategoricky postavili proti uspořádání nové konference a zveřejnili ostrý článek pod názvem „Nepovolte konferenci stran různých zemí, která by vedla k rozdělení“ (Rodong sinmun, 31. srpna 1968).
Záhlaví “Rodong sinmun” (“Novin práce”), orgánu Ústředního výboru Korejské strany práce. Zdroj: archiv L. Vrobela, kldr.info
III.
Významný obrat ve vývoji sovětsko-korejských vztahů nastal po říjnovém (1964) plénu ÚV KSSS a řadě důležitých kroků ÚV KSSS k normalizaci a zlepšení vztahů s KSP, což následně ovlivnilo postoj KSP k otázkám mezinárodního komunistického hnutí a její zahraničněpolitickou orientace.
Zvláštní význam měla neformální setkání a obsáhlé rozhovory mezi L. I. Brežněvem a Kim Ir Senem ve Vladivostoku a Moskvě v roce 1966 a diskuse na vládní úrovni v letech 1965-1966, v jejichž průběhu byly řešeny otázky hospodářské a vojenské spolupráce důležité pro KLDR. (…)
Charakter a tón veřejných prohlášení vůdců KSP a korejské propagandy se změnily. (…)
Od této doby začala KSP, aniž by zdůrazňovala existující rozdíly, činit četné výzvy k posílení jednoty mezinárodního komunistického hnutí, ačkoli její praktické kroky v tomto směru vedly k omezení a poté k zastavení spolupráce s rozkolnickými propekingskými skupinami a určité rozšíření bilaterálních vazeb s bratrskými zeměmi.
Když se vedení KSP stáhlo z podřízenosti Pekingu, přirozeně nechtělo kazit vztahy s nimi, protože se obávalo přerušení vojenského spojenectví a ekonomických vazeb a přímých podvratných činů Číňanů. Na druhou stranu mezi vedením KSP a pekingskými vůdci zůstala určitá ideologická blízkost v přístupu k řadě důležitých problémů moderní doby. (…) Tyto faktory, které nyní trvají v platnosti, donutily korejské soudruhy uchýlit se k taktickému manévrování. Skutečnost další prudké změny politiky KSP však byla zarážející a požadovala vysvětlení stranických mas, které uvěřily v neomylnost stranické linie a komunistického hnutí.
V srpnu 1966 KSP zveřejnila velký článek „Na obranu soběstačnosti“. Hlavní body článku byly potvrzeny ve zprávě Kim Ir Sena na říjnové konferenci KSP téhož roku. „Absolutní nezávislost“ politiky KSP a heslo souběžného boje proti pravému a „levicovému“ oportunismu a proti revizionismu a dogmatismu byly v těchto dokumentech proklamovány jako politické krédo strany. Kim Ir Sen poznamenal, že současný revizionismus „upadá“, ačkoli „stále představuje velké nebezpečí pro komunistické hnutí“. Od této doby se KSP také staví proti „levicovému“ oportunismu, dogmatismu, velmocenskému šovinismu, tedy politické politice Pekingu, spolu s kritikou revizionismu.
Zatímco vedení KSP deklarovalo svou nezávislost „na komkoli“, sledovalo dvojí cíl: na jedné straně ukázat stranickým masám a bratrským stranám, že se distancuje od politiky Pekingu, který se zdiskreditoval, ale na druhé straně ujistit Číňany, že ústup KSP od čínské politiky neznamená její ideologickou konvergenci s většinou komunistických stran, včetně KSSS, které jsou proti pekingské skupině. (…). Toto je v podstatě centristická taktika KSP, vysvětlovaná vlivem Pekingu, který na ni udržoval a který přetrvává až do současnosti.
IV.
(…) KSP se odmítla zúčastnit budapešťského poradního setkání zástupců komunistických a dělnických stran. (…)
Prohlášení Kim Ir Sena a dalších korejských vůdců v nedávném období ukazují, že politbyro ÚV KSP opakovaně projednávalo otázku účasti či neúčasti zástupců KSP na Moskevské konferenci komunistických a dělnických stran, která byla zahájena 5. června 1969. (…)
Jak korejští vůdci prohlašují, a lze tomu věřit, hlavním důvodem odmítnutí KSP zúčastnit se Mezinárodní porady komunistických stran je jejich strach z toho, že budou vystaveni ještě hrubším útokům z Číny. (…)
V.
(…) Je přirozené, že KSP má zájem na jednotě tábora socialismu a mezinárodního komunistického hnutí. Rozdíly v socialistickém táboře s přítomností tak proradného a pomstychtivého souseda, jakým je současná Čína, a se složitostí národnostních problémů způsobených rozdělením země mohou korejským soudruhům jen stěží vyhovovat.
KSP kritizovala čínský postoj k této otázce po oddělení od Pekingu. (…) Vedení KSP, ač to nezmínilo v tisku, podpořilo společná opatření pěti bratrských zemí na obranu výdobytků socialismu v ČSSR. (…)
Korejské vedení rovněž podniká určité praktické kroky zaměřené na rozšíření obchodní a ekonomické, vědeckotechnické a kulturní spolupráce se Sovětským svazem a dalšími bratrskými zeměmi.
Současný přístup KSP k otázkám jednoty socialistického společenství, stejně jako k mezinárodnímu komunistickému hnutí, má přitom řadu specifických rysů a zvláštností.
Vedení KSP vychází z přehnané myšlenky nezávislosti každé socialistické země a komunistické strany v propagandě a praktické činnosti. Korejští soudruzi ve snaze odvrátit od sebe možnou kritiku prohlašují: „Jako internacionalisté rozhodně odmítáme izolacionismus a nacionalismus“ (ze zprávy Kim Ir Sena na konferenci KSP). Ve skutečnosti princip nezávislosti a soběstačnosti, který sám o sobě nevyvolává žádné námitky, nabývá v korejské propagandě absolutní hodnoty a v praxi je projevem izolacionistických a nacionalistických tendencí v politice a praktické činnosti KSP a je znehodnocením role proletářského internacionalismu. (…)
Korejští soudruzi ztrácející kontakt s korektním, marxisticko-leninským přístupem k problému spojování národních a mezinárodních zájmů, vnímají proletářský internacionalismus v podstatě jako mechanickou kombinaci úsilí jednotlivých bratrských zemí a stran při řešení národních a domácích úkolů revoluce a rozvoje. Jejich kroky na mezinárodní scéně jsou primárně a především určovány národními ohledy, poměrně úzkým chápáním a přístupem k velkým problémům současného globálního vývoje. (…)
Vedení KSP projevuje zjevně nedostatečnou aktivitu při rozšiřování kontaktů s KSSS a ostatními bratrskými stranami, vyhýbá se podpoře a mlčí o snahách ostatních stran o sjednocení komunistického hnutí a společných krocích socialistických zemí na mezinárodním poli. Téma internacionalismu téměř chybí ve vzdělávací práci mezi obyvatelstvem KSP, zejména mezi mladými lidmi. Jedním slovem, korejští soudruzi raději zůstávají stranou praktického boje bratrských zemí a stran o posílení mezinárodní jednoty socialistického tábora a komunistického hnutí.
V poslední době se korejští soudruzi snaží nahradit celý soubor cílů a úkolů socialistického společenství a komunistického hnutí v rozvoji světového revolučního procesu a v boji proti mezinárodnímu imperialismu jediným úkolem vytvořit „jednotnou antiimperialistickou frontu“, ale postoj k americkému imperialismu se nazývá „kritériem“, „prubířským kamenem odlišujícím revoluční pozici od oportunistického [postoje]“ a „socialistické země by měly překonat jakékoli odchylky pozorované v protiamerickém boji“ (z politické platformy vlády KLDR, prosinec 1967). (…)
V propagandě KSP je patrná politika v podstatě rozlišování socialistického tábora na „velké země“, živící iluze a projevující pasivitu vůči imperialismu, a „malé revoluční země“, které přímo čelí imperialistické agresi a zasazují hlavní ránu proti imperialismu. Korejští soudruzi považují především sebe, Vietnam a Kubu za ty druhé. Myšlenka o zvláštní roli malých zemí v antiimperialistickém boji prosazovaném korejským vedením, kalkulujícím se zvýšením autority KLDR a jejím zaujmutím předního místa mezi zeměmi „třetího světa“, je v rozporu s marxisticko-leninským postojem k rostoucí roli světového socialistického systému jako hlavní antiimperialistické revoluční síly moderní doby. (…)
xxx
(…) Zdá se, že se korejští soudruzi omezí na rozvoj bilaterálních vztahů a vazeb se socialistickými zeměmi a bratrskými komunistickými stranami, dokud nedojde k úplné jednotě v socialistickém táboře a komunistickém hnutí, tedy dokud Čína neustoupí z pozic antisovětismu a rozpolcenosti. Jsou zde připraveni zajít docela daleko, včetně vztahů se Sovětským svazem; nechají Číňany považovat jej za svého hlavního nepřítele. Korejské soudruhy k tomu vede nutnost – strach z ekonomické, technické i vojenské stagnace, končící v izolaci a bez podpory na mezinárodní scéně. (…)
V blízké budoucnosti se však KSP a KLDR stěží budou podílet na mnohostranných opatřeních a organizacích politického, a dokonce ekonomického charakteru v rámci socialistického tábora a komunistického hnutí, protože Mao Ce-tungova skupina by to považovala za konečný posun KSP do pozic většiny socialistických zemí a komunistických stran, které jsou proti ní.
Současně a v otázce rozvoje bilaterálních vztahů se socialistickými zeměmi budou korejští soudruzi jako dříve projevovat zvýšenou opatrnost, zejména v oblasti stranických a politických vazeb, v obavě, že tyto vazby budou mít ideologický vliv na KSP a korejský lid pro ně nepříznivým směrem. (…)
*
18. listopadu 1969, sovětský velvyslanec v KLDR: Hlavní směry domácí a zahraniční politiky ÚV KSP a vlády KLDR a situace v Koreji
(…)
I. Domácí politická situace a ekonomická situace KLDR
Veškerá domácí politická a organizační práce KSP směřuje k dalšímu povznesení vedoucí úlohy strany ve všech sférách života země, k vychování obyvatelstva v duchu oddanosti vlasti, straně, a především Kim Ir Senovi osobně. Politická práce mezi masami je vždy na prvním místě. (…)
Tato práce se vyznačuje velkou intenzitou, založenou na studiu „idejí vůdce“ a jeho pokynů na veřejnosti, které jsou zde prezentovány jako tvůrčí rozvoj marxismu-leninismu aplikovaný na specifické podmínky Koreje. Současně bylo ve skutečnosti omezeno studium klasických děl marxismu-leninismu. Žádná aktivní příprava oslav 100. výročí narození V. I. Lenina nebyla organizována (…).
Zvýšená oslava Kim Ir Sena, jehož jméno je přímo spojeno s historií národního osvobozeneckého hnutí korejského lidu, osvobozením Koreje a všemi úspěchy KLDR během let lidové moci, zůstává jako dříve charakteristickým rysem vnitropolitické situace v zemi. Kim Ir Sen je v propagandě vyzdvihován nejen do hodnosti vůdce 40milionového korejského lidu, ale také jako jeden z vynikajících vůdců mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, teoretik a vůdce národně osvobozeneckého boje národů celého světa. Každý z jeho projevů a článků je vnímán jako nové slovo ve vývoji marxisticko-leninské teorie a jako vyčerpávající odpověď na otázky, na které nikdo nebyl schopen odpovědět.
Politická výchova mezi masami má velmi ostře protiamerickou orientaci. (…)
Nelze si nevšimnout vysoké účinnosti politické výchovné práce KSP s masami. Přesvědčivě to dokazuje skvělá organizace, disciplína, zdatnost a láska lidí k práci, která se projevuje všude ve městech i na vesnicích. V KLDR jsou případy zločinu, narušování veřejného pořádku a pracovní kázně a nemorální jevy extrémně vzácné. Vůdci na jakékoli úrovni mají nezpochybnitelnou autoritu. Kázeň a pořádek v zemi zajišťuje nejen výchovná práce, ale i přísná administrativní opatření proti všem, kteří projevují byť jen sebemenší pochyby o správnosti strany a vůdcovské linie.
(…) Podle pozorování velvyslanectví jsou vysocí funkcionáři odshora až dolů bezvýhradně oddaní Kim Ir Senovi a nesporně provádějí politiku strany v souladu s jeho pokyny. Na všech klíčových postech ve straně a vládě jsou lidé, kteří řadu let pracovali pod přímým dohledem Kim Ir Sena a jsou zde známí jako jeho blízcí spolupracovníci z období protijaponského partyzánského boje. Během posledního roku došlo ke značné výměně vysokých funkcionářů v tak důležitých sektorech vládní a stranické práce, jako je armáda, orgány veřejné bezpečnosti, zpravodajské služby, oddělení ÚV KSP pro jihokorejské otázky a další. (…)
V ekonomické oblasti úsilí strany směřovalo k mobilizaci pracovníků ke splnění hlavních úkolů rozšířeného sedmiletého plánu (1961-1970) v roce 1970. Řešení tohoto problému stále provázejí velké potíže. (…) Velké potíže v ekonomice způsobilo velké sucho v letech 1968-1969, které negativně ovlivnilo provoz vodních elektráren. Toto zase vedlo k tomu, že mnoho energeticky náročných podniků, a dokonce celá průmyslová odvětví fungovala dlouhodobě na částečný úvazek. Doprava zůstává překážkou v ekonomice, ačkoli nedávno dozorčí orgány podnikly energická opatření k rozšíření nejvíce provozovaných železničních tratí vedoucích k sovětsko-korejské hranici.
Za účelem vyřešení problému nedostatku elektrické energie si korejští soudruzi vynucují tempo výstavby tepelných elektráren, včetně tepelné elektrárny Pukchang (600 000 kW), budované za technické pomoci Sovětského svazu. (…)
Povětrnostní podmínky letos negativně ovlivnily i zemědělskou produkci. (…) Úroda zeleniny a ovoce byla dobrá. Chov zvířat zůstává stejně jako dříve nejzaostalejším odvětvím zemědělství.
Podle všeho nejsou úkoly sedmiletého plánu pro zemědělství zdaleka plněny jako celek, což má vliv na materiální úroveň obyvatelstva, která zůstává stejně jako dříve nízká. V letošním roce nedojde ke snížení cen průmyslového zboží ani ke zvýšení mezd manuálních a kancelářských pracovníků. Přísná zásada přídělové distribuce obilí, víceméně zásobujícího tento základní potravinový produkt pro obyvatelstvo republiky, je uplatňována vzhledem k jejich dostupným potravinovým zdrojům v zemi.
V současné době plánovací orgány KLDR vypracovávají další hospodářský plán na pět až šest let. Tento plán se připravuje ve dvou verzích, v souladu se situací a na základě politiky paralelního rozvoje ekonomiky a obrany. Jeden z nich počítá s dalším posílením obranyschopnosti země v případě možného zhoršení situace v Koreji; druhý je založen na příznivějších mírových podmínkách pro rozvoj ekonomiky, pokud dojde ke snížení napětí na Korejském poloostrově.
II. Zahraniční politika ÚV KSP a vlády KLDR
Hlavní směry zahraniční politiky korejského vedení se podstatně liší od postojů Sovětského svazu a evropských socialistických zemí.
Korejští vůdci se snaží nahradit leninské principy a základy zahraniční politiky socialistického společenství, a především principy proletářského internacionalismu a mírového soužití zemí s odlišným sociálním systémem linií „čučche“, více odrážející jejich nacionalistické ambice než nezávislost a soběstačnost, o nichž stále více mluví.
Na základě této linie korejští vůdci ve skutečnosti nepodporují naše opatření k uvolnění mezinárodního napětí, včetně ukončení války ve Vietnamu a urovnání situace na Blízkém východě. Nesouhlasí s politikou sovětské vlády rozvíjející vztahy s USA, Japonskem a NSR a zůstávají stranou problému zajištění evropské bezpečnosti a myšlenka na vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Asii nemá jejich podporu. Proto se vzdalují společným krokům na mezinárodní scéně se SSSR a dalšími bratrskými zeměmi.
Korejští soudruzi aktivně podporují rozvoj bilaterálních vztahů jak se socialistickými, tak s kapitalistickými zeměmi, zejména s rozvojovými zeměmi Asie, Afriky a Latinské Ameriky.
Vedení KLDR zdůrazňuje důležitost solidarity socialistického tábora a podniká kroky, dokonce i iniciativně, k rozvoji a rozšíření komplexních vztahů se všemi bratrskými zeměmi na bilaterálním základě. KLDR přitom ve vztazích s evropskými zeměmi usiluje především o rozvoj obchodní a hospodářské a vojenské spolupráce. Zároveň se demonstrativně opírá o zvláště úzké vztahy s VDR a Kubou, které, jak je zde zdůrazněno, jsou budovány na „revoluční nesmiřitelnosti v boji proti americkému imperialismu“ a na jednotě názorů na nejdůležitější otázky mezinárodního komunistického hnutí a národně osvobozeneckého boje.
Korejsko-albánské vztahy jsou ve stavu stagnace. Tisk KLDR nijak neinformuje o životě Albánců s výjimkou souvislosti se státními svátky. Mezi zeměmi nejsou prováděny žádné reciproční návštěvy, výměny delegací ani jednotlivých zástupců.
Vztahy KLDR s Čínou zůstávají nadále chladné. V posledních letech byla mezi zeměmi zachována pouze omezená obchodní a ekonomická a vojenská spolupráce. Chybí stranické vazby a kontakty na vysoké úrovni. Korejští soudruzi bolestně prožívali zhoršení vztahů mezi Čínou a Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi a neustále doufali ve zlepšení korejsko-čínských vztahů. Proti protisovětským postojům a činům Mao Ce-tunga a jeho příznivců proto nebyla téměř žádná prohlášení a mlčeli i v případech, kdy došlo k přímým útokům proti vůdcům KSP a Kim Ir Senovi osobně ze strany Číňanů.
Korejská strana podnikla v září a říjnu letošního roku řadu kroků s cílem normalizovat a zlepšit vztahy s Čínou. (…)
Korejští soudruzi věnují zvláštní pozornost afroasijským zemím a snaží se s nimi všemi možnými způsoby rozvíjet politické, ekonomické a kulturní vazby. V tomto roce KLDR navázala diplomatické a konzulární vztahy se šesti zeměmi Asie a Afriky. Do KLDR často přijíždějí delegace na vysoké úrovni z afroasijských zemí. Korejští soudruzi jim pořádají luxusní recepce, pořádají rozhovory a publikují komuniké o nejširším spektru mezinárodních problémů, čímž popularizují jejich zvláštní názory. Velvyslanectví KLDR a četné delegace, které tam jezdí s různými misemi, odvádějí v afroasijských zemích mnoho práce. Korejští představitelé v těchto zemích propagují svůj postoj ohledně způsobů rozvoje osvobozených zemí, myšlenky „spoléhání se na vlastní zdroje“, „čučche“, „soběstačnost a nezávislost“, „neústupnost vůči velmocem“ atd. Zvláštní místo v této propagandě je věnováno Kim Ir Senovi jako „význačné postavě světového komunistického, dělnického a národně osvobozeneckého hnutí“.
V posledních dvou letech KLDR podnikla energická opatření k rozvoji vztahů s kapitalistickými zeměmi, bez ohledu na postoj, který tyto země zaujímají vůči Jižní Koreji. Korejská strana dělá předehry pro tyto účely ve Francii, Švýcarsku, Nizozemsku a několika dalších evropských kapitalistických zemích. V letošním roce KLDR rozšířila obchodní a ekonomické vazby s Francií, Británií, Kanadou, Itálií, Nizozemskem, Belgií, Austrálií, SRN a Japonskem. KLDR do těchto zemí vyváží mořské plody, neželezné a drahé kovy včetně zlata. V roce 1969 dosáhl obchodní obrat KLDR s kapitalistickými zeměmi 85–90 milionů rublů, což je 15 % obratu zahraničního obchodu země.
III. Sovětsko-korejské vztahy
ÚV KSP a vláda KLDR demonstrují touhu rozvíjet a zlepšovat vztahy se Sovětským svazem nejen slovem, ale skutečně.
V letošním roce se trend rozšiřování vazeb mezi vládními institucemi a veřejnými organizacemi obou zemí a nárůst osobních kontaktů stranických a vládních činitelů ještě zvýšil. Vzájemná výměna delegací různých úrovní a typů byla výrazně posílena. (…)
Spolupráce mezi našimi zeměmi v oblasti kultury, vědy, sportu a cestovního ruchu se letos výrazně rozšířila. (…) Vazby mezi odbory, mládežnickými a ženskými organizacemi a také mezi přátelskými společnostmi obou zemí se staly aktivnějšími.
Mezi vládami SSSR a KLDR probíhá vzájemná výměna informací diplomatickou cestou a dochází k výměně názorů na otázky společného zájmu. (…)
Zvláštní názory vedení KSP na mnoho důležitých problémů moderní doby, zejména otázky války a míru, a formy a metody boje proti americkému imperialismu, nadále negativně ovlivňují vývoj sovětsko-korejských vztahů v politické, resp. ideologické sféře. Korejští soudruzi se zdržují výměny zkušeností stranické práce a omezují se na vzájemné posílání stranických a vládních úředníků na odpočinek a léčbu. Touha udržet lid před ideologickým vlivem „zvenčí“ se projevuje i v restriktivních opatřeních týkajících se šíření sovětského periodického tisku a literatury v KLDR. (…)
Korejská strana projevuje velký zájem o rozšíření obchodní a ekonomické spolupráce se Sovětským svazem.
Letošní rok se v oblasti zahraničního obchodu mezi oběma zeměmi vyvíjel neúspěšně, neboť korejská strana z domácích důvodů neuspokojivě plní své závazky. (…) Výsledkem je, že zúčtovací dluh KLDR vůči Sovětskému svazu v letošním roce dosáhl 70 milionů rublů. (…)
Sovětská vojenská pomoc je hlavním prostředkem modernizace a zvýšení bojeschopnosti ozbrojených sil KLDR. Od roku 1946 přesáhla 1,8 miliardy rublů. (…) Korejské vedení při přijímání tak velké, a hlavně bezplatné vojenské pomoci od Sovětského svazu nám zároveň nepředává důvěrné informace o stavu svých ozbrojených sil.
Je třeba poznamenat, že hospodářská a vojenská pomoc a pomoc Sovětskému svazu, který hraje mimořádně důležitou roli v rozvoji ekonomiky a udržování obranné schopnosti KLDR na náležité úrovni, nenachází řádné hodnocení ve veřejných prohlášeních korejských vůdců.
Přes řadu negativních aspektů se sovětsko-korejské vztahy nadále vyvíjejí poměrně aktivně a příznivým směrem. (…)
IV. Situace na Korejském poloostrově a problém znovusjednocení země
Korea zůstává jako dříve výbušným regionem světa. Každá ze znepřátelených stran si nárokuje absolutní právo mluvit jménem celého korejského lidu. Vedení KLDR považuje za nejdůležitější národní úkol odstranění loutkového režimu na Jihu a ukončení revoluce v celostátním měřítku. Boj proti komunismu a znovusjednocení země prostřednictvím úplné podřízenosti Severu je hlavním tahem domácí a zahraniční politiky jihokorejských úřadů.
(…) Personální i bojové vybavení armád Severu a Jihu je přibližně stejné. Vytvořila se jedinečná rovnováha sil, která oběma stranám brání v přechodu do otevřeně válečných akcí. Ve snaze zajistit svou nadvládu každá strana neustále zvyšuje sílu [svých] sil a modernizuje [své] zbraně. Vybavení sil obou stran novou bojovou technikou se děje především na úkor jejich spojenců, SSSR a USA.
Obě korejské strany otevřeně hovoří o možnosti vypuknutí vojenského konfliktu a vzájemně se obviňují z vyprovokování incidentů a úmyslného zhoršování situace. Napětí se incident od incidentu zvyšuje v důsledku infiltrace průzkumných a sabotážních skupin. V takových chvílích vzniká hrozba incidentů místního významu přerůstající v rozsáhlejší konflikt.
Celkově byla letos situace na Korejském poloostrově oproti loňsku výrazně klidnější. Určité napětí se objevilo v dubnu, když letadla KLDR sestřelila americký průzkumný letoun. V oblasti demilitarizované zóny dochází v létě také k jednotlivým střetům se zraněnými. Od začátku roku selhávají a zatím se neobnovily žádné ozbrojené akce severokorejských skupin infiltrovaných na jih pod rouškou partyzánů. Dá se předpokládat, že minulé neúspěchy na jihu vedly k určitým změnám v taktice severokorejského vedení, které nyní preferuje infiltraci malých speciálně vycvičených skupin do Jižní Koreje za účelem provádění podzemních prací v jednotlivých vrstvách jihokorejského obyvatelstva. (…)
Vzhledem k tomu, že pro úředníky velvyslanectví a dalších sovětských institucí v KLDR byla stanovena omezení v udržování kontaktů s obyvatelstvem a funkcionáři a také pro pohyb v zemi (kontakty a cesty mimo Pchjongjang jsou možné pouze s povolení odboru protokolu MZV), považujeme za vhodné projednat otázku dodržování principu reciprocity při nastolení režimu pro představitele sovětských institucí v KLDR.
sovětský velvyslanec v KLDR [podpis]
(N. Sudarikov)
*
9. prosince 1969, sovětské velvyslanectví v KLDR pro ÚV KSSS: Korejsko-čínské vztahy v roce 1969
K výraznému posunu ve směru normalizace politických vztahů mezi KLDR a Čínou došlo v roce 1969. Trpělivost a zdrženlivost vůči Pekingu ze strany korejského vedení přinesla definitivní výsledky, které jsou v Pchjongjangu vnímány poměrně optimisticky. (…)
Na korejsko-čínské hranici na řekách Jalu a Tuman pravidelně propukají hraniční incidenty vyprovokované čínskou stranou. K nejkritičtějšímu z incidentů, o kterých víme, došlo 15. března (v den druhé čínské provokace na Damanském ostrově), kdy asi 50 čínských vojáků oblečených v civilu přepadlo korejskou vesnici. Korejské úřady projevily v tomto případě výjimečnou trpělivost a zdržely se formy za použití síly proti provokatérům. Slovy obyvatel pohraničního města Hjesan vedli Číňané „vodní válku“, postavili v této oblasti silnou přehradu a odřízli 2/3 řeky, takže tlak vody odplavil tu část korejského břehu řeky, na kterém stojí obrovský pomník na počest vítězství korejských partyzánů v roce 1937 u Poččhonba. Po celé hranici pokračuje propagandistický souboj za pomoci reproduktorů a panelů s hesly. (…)
Korejští soudruzi o incidentech na hranicích mlčí s ohledem na její zvláštní postavení vůči Číně, vysvětlované obavou z nárůstu podvratné provokativní aktivity z její strany, nemluvě o přijetí odvetných opatření. V reakci na naše informace o čínských provokacích na sovětské hranici Kim Ir Sen odpověděl s jistou mírou upřímnosti a odpověděl, že oni sami „budou muset najít prostředníka, který by urovnal otázky hraničních incidentů s Číňany“ (z rozhovoru ze 14. dubna 1969 se sovětským velvyslancem). Dalším potvrzením trhliny ve vztazích KLDR s Čínou bylo, že korejští soudruzi vůbec nereagovali na 9. sjezd KS Číny. V období od února do června se v korejském tisku neobjevila jediná zpráva o Číně.
Během tohoto období bylo chování čínských diplomatů v Pchjongjangu vzdorovité. (…)
Určité známky normalizace se začaly projevovat až v polovině roku 1969. Podle neoficiálních informací dostupných ve štábu sovětského vojenského přidělence se v červnu a červenci uskutečnila jednání pověřených zástupců obou stran o otázce urovnání hranic čínského území. Strany dospěly ke vzájemné dohodě ohledně průchodu hranice téměř v celé její délce. Jedna z hlavních sporných otázek, vlastnictví hory Pektu, byla nakonec vyřešena hranicí procházející středem jezera, nacházejícího se na vrcholu hory a rozdělujícího Pektu na dvě stejné části. Je třeba předpokládat, že dosažená dohoda ukončila dlouhý korejsko-čínský spor o horu Pektu, i když zjevně neuspokojila Korejce, kteří chtěli tuto horu zcela vlastnit, protože je pro ně symbolem revolučních tradic. Navíc z důvodu příliš pevné pozice čínské strany zůstává několik dalších sektorů hranice nedokončeno, což Číňané evidentně záměrně ponechali nevyřešené, aby měli možnost v budoucnu tlačit na korejskou stranu. Přesto se situace na hranicích do značné míry normalizovala; nepřišly žádné informace o žádných nových incidentech. (…)
Vrchol hory Pektu (Pektusan) na korejsko-čínských hranicích. Zdroj: Korejská ústřední tisková agentura, 2019
Stranicko-vládní delegace KLDR na oslavu 20. výročí ČLR byla poměrně reprezentativní ze stranické i vládní strany (…). Delegace byla v Pekingu přivítána skvěle a na vysoké úrovni. (…)
Korejští soudruzi oficiálně informovali sovětské velvyslanectví o výsledcích cesty delegace do Pekingu; informace však byly extrémně skrovné. (…)
Po korejsko-čínských diskusích v Pekingu se napjatá povaha vztahů mezi stranami skutečně znatelně zmenšila. Korejský tisk začal publikovat materiály o Číně, i když jich nebylo mnoho (…). V oficiálních pozdravných telegramech se opět začalo používat slovo „soudruh“. Oficiální činnost „Společnosti čínských emigrantů v Koreji“ byla obnovena a školy pro děti Číňanů v KLDR byly znovu otevřeny.
Korejská strana připomněla 19. výročí vstupu lidových dobrovolníků do korejské války (25. října) s důraznou vřelostí. Podle neoficiálních informací se tentokrát zúčastnily velké skupiny Číňanů, kteří pocházejí ze sousedních oblastí Číny, při oslavě tohoto výročí v pohraničních městech Sinuidžu a Hjeesan. (…)
Počet čínských specialistů, kteří KLDR poskytují technickou pomoc, se v poslední době zvýšil (podle některých informací jich je v současnosti až 400, tedy podstatně více než sovětských specialistů (…)).
Podle informací z čínské ambasády v Pchjongjangu by obchodní obrat mezi KLDR a Čínou mohl letos růst, pokud korejská strana splní své závazky ohledně množství dodávek, sortimentu a kvality zboží. Slovy čínských diplomatů však KLDR letos špatně zásobuje svým zbožím, které je přitom v nízké kvalitě (obzvláště jsou Číňané nespokojeni s korejskými obráběcími stroji); v reakci na to čínská strana snižuje své dodávky. (…)
Čína nadále dodává KLDR vojenské vybavení: tanky, letadla a jejich náhradní díly, dělostřelecké a ruční palné zbraně a munici. Vlaků přijíždějících z Číny do KLDR s tímto vybavením si všimli členové diplomatického sboru při cestách do Pekingu.
Objevují se také náznaky, že KLDR a čínští vědci spolupracují v oblasti atomového výzkumu a možná i při výstavbě druhého atomového reaktoru (první byl postaven se sovětskou pomocí). Příjezd čínských specialistů na jadernou fyziku do KLDR byl zaznamenán. Předpoklad, že akutní nedostatek elektrické energie v KLDR je vysvětlován nejen malým množstvím srážek, ale také odklonem její značné části pro potřeby atomového výzkumu nebo určité praktické práce v této oblasti, není neopodstatněný.
Otevřená a někdy až demonstrativní podpora, kterou nyní korejští soudruzi po určité normalizaci vztahů opět vyjadřují čínským jaderným výbuchům, je příznačná. (…)
V roce 1969 nedošlo k výměně zástupců nebo delegací mezi KLDR a Čínou v oblasti kultury, vědy, sportu ani mezi veřejnými organizacemi. Je zřejmé, že ze známých důvodů kulturní spolupráce zůstane a v budoucnu bude nejsložitější oblastí korejsko-čínských vztahů.
Příležitosti čínské, ale i jakékoli jiné propagandy vůči KLDR jsou dosti omezené díky přísným restriktivním opatřením na korejské straně.
Peking provozuje rozhlasové denní vysílání ve čtyřech jednohodinových programech v korejštině (od 20:00 do 24:00 pchjongjangského času); vysílání je přijímáno v Pchjongjangu slyšitelně, téměř bez rušení. Dvěma hlavními tématy těchto rozhlasových vysílání jsou chvála Mao Ce-tunga a antisovětismus; téměř žádné speciální materiály o Koreji se nikdy nevysílají.
Vliv pekingské rozhlasové propagandy na obyvatelstvo KLDR je celkově nepatrný: převážná část korejského obyvatelstva nemá rádiové přijímače a přijímače dostupné pro osobní nebo veřejné použití jsou naladěny na jednu vlnovou délku Pchjongjangu. Pro občany KLDR, kteří poslouchají pekingský, moskevský nebo jiný zahraniční rozhlas, existuje riziko, že budou obviněni z neloajality. Zejména spolehlivé kádry víceméně vysoké úrovně samozřejmě tvoří výjimku.
Velvyslanectví ČLR se snaží co nejvíce šířit propagandistickou literaturu mezi ostatními velvyslanectvími v Pchjongjangu, včetně té s protisovětským obsahem. Na žádost s. Pak Song Čchola takovou literaturu do korejských institucí neposílá.
Na stěně čínského velvyslanectví v Pchjongjangu je i přes četné požadavky korejského MZV na její odstranění udržována časta obnovovaná vitrína s fotografiemi. Obyvatelstvo má však ve skutečnosti zakázáno procházet podél zdi, na které je umístěna expozice.
Vzhledem k napjatosti korejsko-čínských vztahů donedávna diplomaté čínského velvyslanectví neměli takové kontakty s místním obyvatelstvem a korejskými institucemi jako např. sovětští diplomaté. Číňané využívají k protisovětské propagandě akce pořádané na jejich ambasádě, které jsou, pravda, málo časté, a také své kontakty s představiteli afro-asijských zemí v Pchjongjangu. (…)
Krátce, pokud je to možné, korejští soudruzi brání šíření čínské propagandy v KLDR, protože je tak či onak spojena s chválou Maa a liší se od jejich vlastní propagandy v několika aspektech. Neschvalují ani protisovětská prohlášení Číňanů. Při pozvání čínské delegace na 20. výročí KLDR si korejští soudruzi kladli podmínku, že se zdrží kritiky Sovětského svazu. Vyvinuli úsilí, aby se zástupci Číny (a Albánie) neúčastnili mezinárodní konference novinářů konané v září 1969 v Pchjongjangu.
Korejští soudruzi mají dostatek důvodů k rozhořčení nad mnoha čínskými činy vůči KLDR, které mají velmocenskou šovinistickou povahu, jak v minulosti, tak v současnosti. Neakceptují cíle a metody čínské „kulturní revoluce“ a v žádném případě nezapomínají na masivní pobouření proti korejské menšině, ke kterému v Číně v posledních letech došlo. Korejští soudruzi upřímně říkají, že nemohou pochopit logiku mnoha činů Číňanů. „Od pekingských vůdců lze očekávat cokoli, včetně vojenských provokací,“ to je jedno z nedávných takových prohlášení s. Kim Ir Sena na toto téma (z rozhovoru 27. července 1969 se sovětským velvyslancem).
V korejském vedení je vrstva lidí, kteří byli s Čínou spojeni svou minulostí, rodinnými vztahy nebo prostě ti, kteří sympatizovali s Číňany. Korejští soudruzi nám o tom sami vyprávějí. Vliv pročínských prvků na formulování politiky však evidentně není velký a ustupuje nacionalistickým tendencím většiny korejských vůdců.
Ve většině korejské populace jsou Číňané nazýváni pohrdavými jmény (…). Jejich historické nepřátelství zanechává stopy na současném postoji korejského obyvatelstva k Číně (ve starověku byla Korea opakovaně vystavena nájezdům čínských kmenů a po několik staletí byla vazalem Číny).
první tajemník sovětského velvyslanectví v KLDR
[podpis]
(J. Fadějev)
*
Pokračování v další části.
*
Vybral, české znění připravil a komentář doplnil Lukáš Vrobel,
předseda České a slovenské studijní skupiny myšlenek čučche
