(Pokračování z 23. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
V divadle Pochodeň
Součástí programu naší delegace v roce 2018 bylo zhlédnutí části 31. jarního festivalu přátelství, o němž jsem se zmínil již při popisu Pchjongjangského cirkusového divadla. Jinou část programu tohoto festivalu jsme zhlédli v Uměleckém divadle Pochodeň, což se celé řekne korejsky krkolomným složeným slovem Ponghwajesulgugčang, připomínajícím mi němčinu. (Nevím, proč „umělecké divadlo“, jestli jsou také „neumělecká divadla“?) Tento název jsem si zapamatoval a o rok později jsem šokoval průvodce konstatováním, že jsem byl v Ponghwajesulgugčang. Musel to být asi podobný pocit, jako by mi náhodný Korejec nehovořící česky řekl doslova, že byl v Národním divadle v Praze. (Zjistil jsem, že pro Korejce není problém vyslovit „ř“, ač ho nemají, ale problémem je „ň“, které je u nich prostě „nj“. Možná nesprávně paušalizuji.) U nás by se název divadla „Pochodeň“ těžko ujal, s ohledem na paměť Národního divadla…
Korejské publikum v Uměleckém divadle Ponghwa
V „Pochodni“ vystoupily ruské pěvecké a taneční soubory, japonská zpěvačka a umělci z organizace Korejců žijících v Číně. Hlediště ocenilo nadšeným potleskem, když ruští umělci zpívali korejsky píseň o maršálu Kim Čong Unovi. Radostně byly přijaty také vlastenecké a revoluční písně v podání japonské sólistky a Korejců z Číny, kteří všichni rozhodně podporují KLDR. Zaujalo mě, že mezi nimi byl i sólový zpěvák, což na hudební scéně KLDR není obvyklé. Země má několik slavných zpěvaček, ale snad žádného slavného zpěváka, a v její hudební produkci převažují sbory a ženská sóla.
Vedle jednoho sólisty ruského Pjatnického souboru, vystupujícího na tomto festivalu, jsem při odletu z Koreje do Číny seděl v letadle a navázali jsme rozhovor, ačkoli on odmítal mluvit jinak než rusky a já rusky neumím. Při troše snahy to česko-rusky šlo. Při zmínce o Československu ihned živě reagoval, doslova začal „sypat z rukávu“ pojmy jako „Škoda, Tatra, Praga, Karosa, Jawa, Tesla, Supraphon, Karel Gott, Kroky Františka Janečka.“ Zvláště po poslední mě rozesmálo, ale jinak jsem se propadal hanbou, jak dopadly naše nejslavnější podniky.
Ruský pěvec byl hluboce zbožný pravoslavný věřící, při vzletu letadla a během přistání se opakovaně křižoval. Řekl mi, že jako věřící obdivuje KLDR za to, že ona realizuje náboženské ideály. Mluvil také o tom, že naučit se pro ně jako pro soubor píseň korejsky bylo velmi obtížné, japonsky že se učili zpívat mnohem snáze. Sám jsem se nikdy píseň korejsky nenaučil, ale vím o lidech, kteří tak bez znalosti korejštiny celkem snadno učinili. Výhodou je, že korejštině, i když je špatně vyslovena, Korejci rozumějí. Na přízvuku moc nezáleží. Vyzkoušel jsem si to v praxi, když jsem náhodně přečetl korejsky větu z učebnice korejštiny, přepsanou tam v transkripci latinkou, a náhodný neznámý Korejec mi ji přesně přeložil do angličtiny, tedy rozuměl okamžitě a skvěle navzdory mé tragické výslovnosti a nepřesnosti transkripce.
Plakát 31. jarního festivalu přátelství na budově Uměleckého divadla Ponghwa
Při jedné z leteckých cest z Číny do Koreje jsem seděl vedle mladé liberálně naladěné Rusky, pohledné blondýny, s níž jsem hovořil anglicky. Jela se podívat na KLDR jako na sovětský skanzen, tak jako mnoho jiných Rusů a dalších občanů bývalých sovětských a „satelitních“ občanů. Říkala, že si myslí, že Putina podporuje asi 40 % Rusů, ostatní že jsou proti nebo na něho kašlou. Co asi dělá nyní…?
V Uměleckém divadle Pochodeň jsem se přesvědčil o tom, že i v lidové Koreji se krade. Ne, že by mi bylo něco odcizeno, to naštěstí nikoli, ale byl jsem svědkem toho, jak průvodce rozhodně až zděšeně zamítl mou myšlenku, že si během krátké přestávky nechám tašku ležet na sedadle. Nesdílel mé iluze o svaté zemi socialismu, kde se nekrade.
O trestné činnosti tohoto druhu rovněž nelze ze zdrojů KLDR zjistit naprosto nic, stejně jako téměř o jakékoli jiné, kromě několika historických výjimek a zcela obecných konstatování, jež jsou ale spíše charakteru politického než trestně právního, tedy hovoří se už po léta občas například o „zavedení pevné disciplíny pro přísné provádění stanov a politiky strany a pro vymýcení zneužívání moci, byrokracie a korupce“ (KCNA 11. 1. 2021), o „válce proti zneužívání moci, byrokratismu a korupci“ (KCNA 14. 4. 2018) a o nezbytnosti „zahájit intenzivní boj mezi funkcionáři proti všem praktikám zneužívání moci, byrokratismu a korupci, které nahlodávají a podkopávají naši jednomyslnou jednotu“ (novoroční projev váženého soudruha 1. 1. 2016).
Jak je to s běžnou apolitickou kriminalitou, o tom se prakticky mlčí, ačkoli jsem přesvědčen o tom, že tato tvoří zdrcující většinu skutečných případů vyšetřování a trestání v KLDR. Sdělovací prostředky jen u příležitosti významných výročí informují o amnestiích „odsouzených za zločiny proti vlasti a lidu“, bez bližší specifikace. „Vláda KLDR a příslušné orgány přijmou praktická opatření k zajištění běžného života a zaměstnání pro propuštěné,“ uvedl např. KCNA 20. 1. 2022 a předtím 15. 8. 2020.
Na chodbě divadla
Propagandou proti KLDR jsou tresty za sebemenší provinění v ní vykládány jako tak přísné, brutální a rozsáhlé, že pokud by se tato tvrzení měla zakládat na pravdě, buď by se nikdo v této zemi v praxi nemohl dopustit ani sebemenšího přestupku (což by bylo ideální, ale ani zdánlivě příkladná země socialismu nežije ve vakuu a pronikají sem reakční vlivy ze zahraničí a působí přežitky minulosti a další negativní jevy, takže určitá míra kriminality pochopitelně existuje, jako všude na světě), nebo by všichni byli už dávno uvězněni či dokonce popraveni. Nejdojemnější je, jak jsou na jedné straně líčeny tvrdé podmínky v ostře střežených pracovních táborech, kde stráž prý má právo zastřelit každého, kdo se pokusí o útěk, a na druhé straně někteří přeběhlíci tvrdí, že z takového tábora nejen utekli, ale nepozorovaně pak prošli velkou částí Koreje a potom stejně nepozorovaně překročili státní hranice…
Hrozný je každopádně osud těch uprchlíků, kteří podlehnou zahraničním nebo jihokorejským obchodníkům s lidmi, kteří nutí občany KLDR v Číně nebo Jižní Koreji pracovat v tragických až otrockých podmínkách. Mnoho takových uprchlíků nebylo motivováno politicky, ale jen ekonomicky, vidinou dobře placeného zaměstnání. Po poznání hořké skutečnosti se někteří chtějí vrátit do KLDR, ale jihokorejská vláda či čínská mafie jim to neumožní.
V blízkosti divadla Ponghwa stojí bronzové sochy velkých vůdců, jedno z několika jejich ikonických sousoší na vysokých mramorových podstavcích. Na rozdíl od nejslavnějšího sousoší na Mansude má zde velký vůdce v saku a kabátu ruce v bok a velký generál ve vinalonové soupravě a vlající ikonické bundě s kapsami má pravou ruku ležérně v kapse a levou podél těla, zatímco na Mansude je tomu naopak. Oba neskonalí velikáni se slunečně usmívají, avšak velký vůdce na rozdíl od sousoší na Mansude hledí přímo, nikoli vzhůru.
Jeviště. Představení nebylo možné fotografovat.
31. jarní festival přátelství byl propagován nádhernými plakáty ve stylu příkladného socialistického realismu, vyvěšenými na mnoha místech města. Vstup do divadla kontrolovala soudružka v mohutném třpytivě ozdobeném růžovém čoson-otu sahajícím až k zemi a připomínajícím barokní šaty, s typizovaným účesem s mohutným copem a úzkými pramínky vlasů přes uši a s malou kabelkou v ruce. Průvodkyně v běžném dámském kostýmku, jež se s ní dala do řeči, byla jen kvůli odlišnému ošacení prostorově poloviční.
Budova divadla byla, jak jinak, samý naleštěný mramor, vzorně nablýskaná a dobře osvětlená, oproti svému okolí vyvýšená a přístupná jen po schodech, tedy hůře pohybliví či invalidé by opět ostrouhali (ale nebyli tam, samozřejmě). Pohodlná sedadla rudě potažena. Mezi diváky převažovali místní. Jejich odznaky s velkými vůdci se v řadách obecenstva typicky blýskaly.
Cestou z divadla vytvářel západ slunce zajímavé pohledy na výjimečné stavby v okolí jako Dům kultury 25. dubna, kde se konají nejdůležitější politické akce státu včetně sjezdů Korejské strany práce a jehož název odkazuje na 25. duben 1932, kdy soudruh Kim Ir Sen založil Korejskou lidovou revoluční armádu, nebo Výstaviště úspěchů tří revolucí, jehož kulatá budova planetária obepnutá kovovým prstencem představuje planetu Saturn, ale vypadá spíše jako plynojem. (Pod pojmem „tří revolucí“ rozumí KLDR revoluci ideologickou, technickou a kulturní, čímž se liší od marx-leninského pojetí, které revoluci ideologickou považuje za součást revoluce kulturní.) Před Domem kultury 25. dubna stálo vždy několik českých autobusů Karosa B 732. V blízkosti této dominanty vévodila ploše mezi panelovými domy fontána s ústředním motivem vztyčeného srpu, kladiva a štětce.
Vstup do divadla
U krásně osvětleného Vítězného oblouku jsme se cestou z divadla zastavili v prodejně suvenýrů s krkolomným názvem Moranbongginjompchumsangdžom, česky zkrátka Moranbongský obchod (se) suvenýry nebo ještě češtěji Obchod (se) suvenýry pod Pivoňkovým kopcem. Nebyl v něm nikdo kromě prodavaček v bílých košilích a černých kostýmcích a naší delegace s jejími průvodci. K mání zde byly rozličné čoson-oty, ale nejsem si vědom toho, že by si jakýkoli cizinec kdy čoson-ot koupil, nádherné vázy, sošky, ozdobné konvice, pamětní mince, kosmetika, rozličná balení ženšenového čaje, pamětní alba již neplatných bankovek, jež se tvářily jako stále platné, nesčetné publikace a láhve alkoholu známějších i méně známých druhů, například pektusanského borůvkového vína. Borůvky z oblasti Pektusanu jsou vyhlášeny nejen svou chutí, ale samozřejmě i lokalitou z posvátné hory revoluce.
Soudruh průvodce vůbec nepovažoval za vtipný můj poukaz na to, že řidič autobusu se někde zdržel a že můžeme jet sami, protože autobus řídit umím a klíče jsou v zapalování. S ohledem na velkorysé parametry ulic a minimální automobilový provoz musí být řízení autobusů a jiných velkých vozidel v Pchjongjangu velmi pohodlné. Jen jednou jsem byl svědkem toho, když se řidič autobusu dostal do potíží, pokoušeje se vjet do úzké vrátnice Kim Ir Senovy-Kim Čong Ilovy nadace, v níž se vzpříčil a málem o její střechu rozbil levé okno. Potom vycouval, zůstal stát před vjezdem a museli jsme dovnitř pěšky.
Moranbongský obchod (se) suvenýry
Při večerní cestě do hotelu všechny nové prosklené mrakodrapy svítily nejen ozdobnými pásy světel na fasádách, ale i náhodně rozsvícenými okny bytů dle potřeby obyvatel, čímž vyvracely klevety o tom, že jsou ve skutečnosti neobydlené nebo že v nich nejde elektřina. Na uniformách dopravních policistek blikaly diody, což působily poněkud pouťově, a diodami blikaly i jejich hůlky regulky.
Blízko Kim Ir Senova náměstí jsem viděl diodovými řetězy osvětlené a pouťově blikající i mnohé vzrostlé keře. Působilo to vánočním dojmem, avšak v půlce dubna. Zřejmě šlo o součást výzdoby k největšímu národnímu svátku. Při vstupu do budovy jídelny u hotelu Sosan v dubnu diodami zářil typický vánoční sněhulák. Přitom v KLDR Vánoce neexistují a 24. prosinec byl dlouho významným dnem narození soudružky Kim Čong Suk, ale i ten byl nedávno zrušen, což nebylo nijak zdůvodněno.
Kulturní program po návratu z Uměleckého divadla Pochodeň vygradoval promítáním čínského revolučního baletu „Rudá ženská jednotka“ z maoistické éry v Korejské ústřední televizi, jehož představení sledoval 16. dubna 2018 vážený soudruh nejvyšší vůdce se svou manželkou Ri Sol Džu (kdysi byla označována za soudružku, nyní už jen za manželku, chvíli také za první dámu státu) ve Velkém divadle východního Pchjongjangu. Za zmínku stojí, že tento revoluční balet z roku 1964 sledoval při své návštěvě Číny v roce 1972 prezident USA Richard Nixon.
Popsat takový revoluční balet lze obtížně, podstatně lepší je jej vidět, ostatně v tomto případě je to na internetu možné. Dlužno dodat, že KLDR má také podobná umělecká díla spojující klasické umělecké styly s národně revoluční a komunistickou ideologií, své slavné revoluční opery, z nichž jistě nejznámější a nejslavnější je „Moře krve“ dle námětu samotného soudruha Kim Ir Sena. Zdá se však, že v posledních letech nebo spíše už v posledních několika dekádách podobně velkolepá umělecká díla nevznikají a ta dřívější jsou uváděna jen sporadicky.
Čínský maoistický revoluční balet “Rudá ženská jednotka” v Korejské ústřední televizi
„Vážený soudruh nejvyšší vůdce chválil, že čínská umělecká skupina podala dobrý výkon s vysokou mírou ideologické a umělecké hodnoty a čínský národní tanec a balet se spojily a dodaly hřejivý pocit přátelství čínského lidu s korejským lidem. Poukázal na problémy, které vznikají při rozvoji kulturní výměny mezi oběma zeměmi. (…)
Vážený soudruh nejvyšší vůdce znovu blahopřál čínskému uměleckému souboru k jeho úspěšnému představení a řekl soudruhu Song Taovi, aby jeho srdečné pozdravy předal soudruhu Si Ťin-pchingovi, který poslal slavnou uměleckou skupinu do Pchjongjangu.“ (KCNA 17. 4. 2018)
S čínským souborem, který ztvárnil „Rudou ženskou jednotku“, jsme byli ubytováni v hotelu Korjo. Potkal jsem tam i jeho uměleckou vedoucí, již jsem znal z televize a která seděla během představení po boku nejvyšších korejských představitelů a zástupců spřátelené Číny. Měla specifické čínské šaty s vysokým límcem. V civilu působili Číňané obyčejným dojem a nejsem si jist, do jaké míry svou teatrální revolučnost přenášeli i do skutečného života, spíše si myslím, že s ohledem na povahu čínského „tržního socialismu“ jen dělali svou práci a po žádné revoluci netoužili, tak jako většina umělců za někdejšího socialismu u nás. Každopádně podívaná to byla úchvatná.
Kino Tedongmun na třídě Sungri (Vítězství), dříve Stalinově
Kromě navštíveného Uměleckého divadla Pochodeň a Pchjongjangského cirkusového divadla jsem viděl několik dalších významných uměleckých scén alespoň zvenku, mezi nimi Velké divadlo z roku 1960 v tradičním korejském stylu s prohnutými střechami, charakteristické mozaikami na budově s výjevy z nejslavnějších revolučních představení, nebo moderní kulatou prosklenou budovu Lidového divadla z roku 2012, známého též jako Lidové divadlo Mansude, jelikož leží na úpatí tohoto vrchu. Vypadá trochu jako pražská bývalá Sazka aréna, ale vyšší.
Krásná je také budova divadla Moranbong, obklopená parky stejnojmenného Pivoňkového kopce, pocházející již z roku 1946, kopírující klasicistní styl a obnovená po válečném zničení. K nejzajímavějším kulturním pamětihodnostem města patří také kino Tedongmun (Tedongská brána) na ulici Sungri (Vítězství), bývalé Stalinově, hned vedle Kim Ir Senova náměstí, otevřené v roce 1955. Mohutné sloupové průčelí této budovy střeží ikonické sousoší oceláře, vojáka a rolnice. V tomto biografu se před pandemií konaly každoroční mezinárodní filmové festivaly, na nichž byla prezentována ideologicky přijatelná díla spřátelených nebo alespoň diplomaticky zastoupených zemí, ale od roku 2016 nebyl představen jediný film z KLDR. Ministerstvo zahraničních věcí ČR uvádí, že v roce 2006 zde byl uveden český film Babí léto, v roce 2008 film Vratné láhve (oceněn zvláštní cenou poroty), v roce 2010 film Tobruk a v roce 2012 film Fimfárum. Později už zjevně nic. Nevím, proč. Do uzavření hranic zbývalo ještě osm let.
Z autobusu jsem několikrát viděl také kruhovou budovu Divadla orchestru Samdžijon s mnoha sloupy a výraznou plechovou červenou střechou, rekonstruované v roce 2018 a v předvečer znovuotevření navštívené váženým soudruhem nejvyšším vůdcem.
Divadlo orchestru Samdžijon
*
Pokračování v další části.
