(Pokračování z 13. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Palác slunce Kumsusan, nejvyšší svatyně čučche
Doslova ikonou KLDR je Palác slunce Kumsusan, nazývaný nejvyšší svatyní čučche. Původně byl postaven jako prezidentský palác pro soudruha Kim Ir Sena, po jeho smrti roku 1994 byl přestavěn na jeho mauzoleum a po skonu soudruha Kim Čong Ila v roce 2011 je mauzoleem obou zvěčnělých velkých vůdců.
Leží na okraji souvislé zástavby Pchjongjangu a jezdí k němu krátká linka neveřejné úzkorozchodné tramvaje, oddělené od ostatní tramvajové sítě, na níž jsou provozovány soupravy světle zelených švýcarských vozů, dle západních zdrojů už z let 1947-1954, v Curychu vyřazené roku 1994 a v Pchjongjangu zařazené o rok později. V KLDR samozřejmě o tom nelze nic zjistit, stejně jako o tom, že u paláce se nachází stanice metra Kwangmjong, v souvislosti se zprovozněním mauzolea od roku 1995 uzavřená (což je těžko pochopitelné, když o svátcích sem jezdí mnoho návštěvníků, ale je to jen malý kamínek v mozaice záhad a kuriozit tohoto státu).
Palác slunce Kumsusan
Palác slunce Kumsusan jsem měl možnost navštívit třikrát, při každé své návštěvě Koreje. Zvláštním dojmem na mě zapůsobila skutečnost, že zatímco pro občany KLDR je jeho návštěva většinou zcela nedostupná a nejspíš i nemyslitelná a velká část se jich dostane nanejvýš na jeho nádvoří, zatímco dovnitř chodí jen organizované skupiny a dostat se tam je mimořádnou poctou určenou málokomu, z cizinců se tam oproti tomu dostal (před pandemií) poměrně leckdo a velice snadno, protože prohlídka paláce byla součástí komerčních zájezdů nabízených cestovními kancelářemi.
Z ideologického hlediska mi to připadá dost smutné, že možnost poklonit se zesnulým nejvyšším představitelům je odepřena velké části vlastních občanů, kteří by za ni byli vděčni a šťastni, a naopak se chodilo ke skleněným rakvím klanět mnoho cizinců, kteří z toho patrně měli většinou spíše legraci, i když nikdo si to jistě netroufl na místě dávat najevo. Na internetu jsou dostupné nabídky cestovních kanceláří z doby, kdy bylo možné KLDR, a tedy i mauzoleum navštívit, obsahující mnoho doporučování a varování, jak se při návštěvě nejposvátnějšího místa v Severní Koreji chovat a nechovat, včetně toho, že není možné mít ruce v kapsách.
Se školní třídou u Paláce slunce Kumsusan
Návštěva mauzolea probíhala vždy v podstatě stejně, s tím rozdílem, že na jeho nádvoří a do jeho zahrad naše skupina šla pouze o dvou návštěvách ze tří a jen v jednom případě jsme si tam směli vzít fotoaparáty. Dovnitř mauzolea samozřejmě nikdy ne, tam se vstupovalo pouze po důkladné osobní bezpečnostní prohlídce, prováděné vojáky a vojačkami. V šatně bylo nutné nechat všechno včetně psacího náčiní. Kdo si zapomněl v kapse propisku, musel ji dát do šatny, dostal místo ní plastové číslo a po prohlídce si ji opět vyzvednul.
K návštěvě bylo samozřejmě zapotřebí být příkladně oblečen, ale součástí protokolu bylo i nenošení slunečních brýlí, což představovalo problém pro lidi s brýlemi se samozabarvovacími skly, jež na slunci před vstupem do paláce samozřejmě ztmavly. Na radu důvtipného soudruha průvodce jsem nechal brýle před vstupem do interiéru v kapse, aby si udržely čirou barvu, a nasadil je až před kontrolou uvnitř.
Celkový pohled na palác s vodním kanálem
Ke konečné tramvaje před mauzoleum nás dovezl autobus. Stálo zde více autobusů, mezi nimi i červeno-bílé Karosy, které sem jezdily na lince městské hromadné dopravy. Viděl jsem několikrát přijet a odjet tramvaj, o jejíž lince jsem se dozvěděl, že není určena veřejnosti, ale jen kolektivům návštěvníků mauzolea. Viděl jsem v ní kromě personálu samé vojáky, kteří byli od provozních zaměstnanců téměř k nerozeznání, protože řidiči a průvodčí (muži i ženy) těchto tramvají měli uniformy vojenského typu s velkými brigadýrkami. Na nástupišti tramvaj vypravovala výpravčí s plácačkou a při příjezdu a odjezdu stál(a) v každém voze u dveří průvodčí a salutoval(a). „Mauzolejní“ tramvaj bohužel nebylo možno fotografovat, mám vyfocenou z autobusu jen samotnou trať bez vozů a vozovnu.
U tramvajové smyčky se návštěvníci, cizinci i domácí, vždy řadili do čtyřstupů a v nich vcházeli do dlouhé kryté chodby s pohyblivým chodníkem, vedoucím k samotnému objektu paláce. Zatímco domácí to zvládli hladce, neznalým a neukázněným cizincům déle trvalo, než pochopili, co se po nich chce. V každé čtveřici byl alespoň jeden korejský průvodce či průvodkyně. O návštěvách ve čtyřstupech se zmiňují i cestovní kanceláře.
Pojízdný chodník v kryté chodbě od parkoviště a tramvaje ke vstupu do blízkého paláce se pohybuje velmi pomalu, pomaleji než chůzí. Není možné po něm chodit a musí se na něm stát rovně a čelně a pouze se ohlížet na stanu na fotografie velkých vůdců na stěnách. K tomu hraje smuteční hudba. Kdo se chce postavit na travelátor bočně, aby na snímky lépe viděl, je napomenut. Travelátory a eskalátory v areálu paláce mají rudá gumová madla.
Protože jsem byl v Paláci slunce Kumsusan vždy v Den slunce nebo v jeho těsné blízkosti, proudily sem davy slavnostně oblečených lidí, užívajících si slunečného dne v nádherných zahradách. Většina z nich uctívá památku velkých vůdců poklonou před jejich slunečně usměvavými obrazy na průčelí paláce. Dovnitř do Sálů nesmrtelnosti a expozic s vyznamenáními udělenými velkým vůdcům a s jejich uniformami, s dopravními prostředky velkých vůdců a s mapami jejich cest po vlasti i zahraničí vstupují jen organizované útvary. Převažovali mezi nimi vojáci. Vojačky-návštěvnice se před vstupem upravovaly před černým sklem kontrolního stanoviště jako před zrcadlem, aby jim to slušelo.
Část sousoší kolem fontány na nádvoří paláce a místní mládež
Objekt paláce je značně rozlehlý a nesmírně pompézní, plný mramoru a personálu, zejména žen v dlouhých smutečních černých šatech. Jedna mladičká asi dvacetiletá průvodkyně, studentka, mající na starosti rakouského hosta, byla návštěvou mauzolea tak konsternována, že téměř nebyla schopna pohybu, byla roztřesená a viditelně zmatená. Snad se až zdráhala na nejposvátnější místo vstoupit, nehodna takové pocty. Bylo patrné, že je zde poprvé a že je pro ni hlubokým, až šokujícím prožitkem. Naopak rakouský soudruh již zde byl mnohokrát, takže spíše provázel on ji než ona jeho. Většina průvodců nedávala najevo žádné emoce, bylo ale patrné, že se jim zde nechce hovořit, ani při čekání na kontrolu nebo na šatnu.
Po vstupu do paláce se účastníci v řadách klaní ve vstupním sále velkým barevným sochám velkých vůdců. Tyto nadživotní barevné sochy (nahradivší v roce 2015 dřívější bílé, ještě dříve zde stála bílá socha jen jedna) působí impozantním dojmem, oba velikáni jsou skutečně velcí a jako živí. Poněkud z toho mrazí.
Těla obou velkých vůdců jsou uložena v rakvích se skleněným víkem na katafalku v Sálech nesmrtelnosti, každé v jiném. Do těchto sálů se vstupuje přes rohože s pohyblivými kartáči pro očištění bot a také přes nízké dveře vybavené mocným fukarem, jenž má z návštěvníků sfoukat prach a nečistoty zvenku.
V sálech vládne rudé přítmí a po jejich stranách stojí vojáci čestné stráže. Čtyřstupy přistupují čelně k sarkofágu, hluboce se před ním pokloní, poté postoupí na levou stranu, pokloní se hluboce z této strany, za zátylkem nebožtíka projdou bez poklony a klaní se hluboce potřetí na straně pravé. Poté odcházejí. Oba velcí vůdci jsou přikryti po prsa rudým praporem a oděni tak, jak je známe ze slunečně usměvavých obrazů a jak chodívali v posledních letech svého života, tedy velký vůdce v tmavém saku s vázankou a velký generál ve vinalonové hnědozelené soupravě. Při 105. výročí velkého vůdce byla jeho rakev ozdobena kimirseniemi a rakev velkého generála kimčongiliemi.
V Sálech nesmrtelnosti až na velmi vzácné výjimky nefotografují a nefilmují ani korejské sdělovací prostředky, existuje z nich velmi málo záběrů a nikdy na nich nejsou vidět přímo těla zvěčnělých velkých soudruhů. Návštěvy nejvyšších stranických a státních představitelů bývají fotografovány a natáčeny pouze ve vstupním sále.
Fontána na nádvoří paláce
Jeden sál je plný vyznamenání udělených velkému vůdci, společně s jeho fotografiemi s různými světovými státníky a zahraničními přáteli a s jeho uniformou generalissima. Druhý obsahuje stejnou expozici o velkém generálovi. Uniforma generalissima Kim Čong Ila je pozoruhodná tím, že do této hodnosti byl povýšen až in memoriam, tedy nemohl ji za svého života nikdy mít na sobě. Řádů a vyznamenání velkého vůdce je vystaveno 386 ze 76 zemí a od třinácti mezinárodních organizací, vyznamenání velkého generála je 422 z 59 zemí a od devíti mezinárodních organizací. Zdůrazněno je, že pokrokoví lidé a organizace světa udělují oběma zvěčnělým vůdcům vyznamenání i posmrtně.
Mezi vyznamenáními velkého vůdce se nachází československý Řád bílého lva a mezi vyznamenáními velkého generála členská legitimace Komunistické strany Československa se symbolickým číslem 1, udělená však až obnovenou KSČ vedenou tehdy Miroslavem Štěpánem, která není právní nástupkyní někdejší vládnoucí KSČ. Jde o původní legitimaci předlistopadové KSČ. Ty ze zásob používá současná KSČ až dosud.
Součástí výzdoby rozlehlých prostor paláce je kromě mnoha fotografií velkých vůdců také například obrovský obraz nočního Pchjongjangu s Kumsusanem v popředí. V Sále nářků je umístěn rozměrný rudý prapor z mramoru s obrazy slunečně usměvavých velkých vůdců. Po obvodu sálu, jehož honosný strop s ohromnými křišťálovými lustry podpírají mohutné sloupy antického typu, jsou umístěny bronzové reliéfy lidu hořekujícího nad ztrátou velkých vůdců. Legenda praví, že barvu mramoru změnily slzy skrápěné korejským lidem po ztrátě velkých vůdců.
V paláci jsou také uchovány dopravní prostředky velkých vůdců jako jejich poslední osobní automobily (Mercedesy), salónní železniční vozy, elektromobil a jachta, mapy jejich cest po Koreji i po světě a podrobné údaje o nich. Uvedeno je, že cesty velkého vůdce vlakem a letadlem od září 1945 do července 1994 měřily 674 tisíc km, přičemž po Koreji ujel vlakem 152 tisíc km při 776 cestách a do zahraničí cestoval 522 tisíc km, z toho 216 tisíc km vlakem a 306 tisíc km letadlem. Velký generál procestoval na vystavené jachtě od roku 1978 do svého skonu roku 2011 celkem 34 488 km a strávil na palubě 1 036 hodin. Vykonal na ní 517 inspekčních cest a devětkrát na ní vedl zahraničněpolitická jednání. Vlakem a letadlem cestoval od prosince 1945 do prosince 2011 432 tisíc km, přičemž po Koreji najel 334 tisíc km při 1 567 příležitostech. Při 18 zahraničních cestách překonal vzdálenost 98 tisíc km, z toho vlakem 64 tisíc a letadlem 34 tisíc.
Lukáš Vrobel v parku Paláce slunce Kumsusan
Palác je obklopen parkem, samozřejmě vzorně upraveným, s anglickým trávníkem. Ve vodních kanálech plavou barevné ryby a na jejich vodě labutě a kachny. Součástí areálu je arboretum a vinice. V noci je palác slavnostně nasvícen a obrazy velkých vůdců na něm zvláště. Oblíbeným místem společných fotografií je fontána se sousoším vojáků a vojákyň Korejské lidové armády. Zatímco sochy čtyř vlajkonošů pod ústředním sloupem se zlatou velkou hvězdou vrchního velitele na svém vrcholu jsou zcela klasické, okolo stojící sochy čtyř vojákyň, jedné zdvihající meč (tím mečem se nevede do boje, ale vedou se jím vojenské mažoretky), druhé troubící na trumpetu, třetí na bombardón a čtvrté na lesní roh, v přiléhavých uniformách s krátkými sukněmi a s vysokými kozačkami na vysokých podpatcích působí v areálu mauzolea tak nějak nepietně. Ale sluší jim to.
Soudruh Kim Ir Sen byl po svém skonu prohlášen věčným prezidentem a KLDR už proto dalšího prezidenta neměla a nemá. Soudruh Kim Čong Il stál v čele státu jako předseda Výboru národní obrany a soudruh Kim Čong Un nejprve jako první předseda Výboru národní obrany, od roku 2016 jako předseda Komise pro státní záležitosti, na kterou byl Výbor národní obrany přejmenován, a od roku 2021 jako předseda pro státní záležitosti, což byla změna názvu funkce, dávající najevo, že vážený soudruh nepředsedá toliko komisi, ale státu jako celku. Zatímco v korejštině či ruštině je tato funkce nazývána předsedou a i my ji tak překládáme, do angličtiny je překládána jako „President of the State Affairs“, tedy prezident státních záležitostí, nikoli jako „Chairman“, předseda, což dává tušit prezidentský význam této funkce na mezinárodní úrovni a snad i budoucí aspiraci na prezidentskou funkci.
Může se to zdát neuvěřitelným, jak by mohl být zvolen nebo jmenován nový prezident, když stát má věčného prezidenta, ale v KLDR nic není nemožné, jak ukazuje případ věčného generálního tajemníka, jímž byl po svém skonu prohlášen soudruh Kim Čong Il. V důsledku toho potom soudruh Kim Čong Un stál v čele Korejské strany práce nejprve jako první tajemník a od roku 2016 jako předseda. Na 8. sjezdu strany v lednu 2021 byl však zvolen generálním tajemníkem a o jeho předchůdci se již od té doby jako o věčném generálním tajemníkovi nepíše a nehovoří. Zůstal jen věčným předsedou Výboru národní obrany, což je dosti podivná funkce, když orgán toho názvu již neexistuje. Věčně tedy předsedá orgánu, který již nezasedá. Myslím, že když už jednou byl velký generál stanoven věčným generálním tajemníkem a tato skutečnost byla v projevech široce medializována jeho nástupcem, není ničím než fackou nebožtíkovi následné zrušení této čestné funkce pod vedením toho samého nástupce, jehož několik let staré výroky náhle neplatí. Kdyby mohl, jistě by se velký generál obracel v mauzoleu. Uvidíme, zda časem dostane stejnou facku se svým věčným prezidentováním i velký vůdce, nebo zda současný vážený soudruh generální tajemník zůstane uspokojen tím, že se formálně postavil naroveň svému předchůdci a otci.
Korejští návštěvníci parku u fontány
*
Pokračování v další části.
