(Pokračování z 3. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Oděvy a odznaky
Velké oblibě cizinců z organizací přátelství se těšily korejské oděvy, které jsme si nechali šít na míru po změření ve Wolhjangu. Hotové byly do dvou dní a byly levnější než konfekce v běžných českých obchodech (celý oblek cca 5 tisíc Kč). Při jedné z návštěv jsem si takto opatřil černé již zmíněné sako s vysokým límcem, inminbok (v cizině známé také jako „maoistické“). Byl jsem jedním z mála cizinců jej v Koreji nosících a jedním z opravdu mála, kteří na něm nosili i odznak s velkými vůdci, stejně jako místní. Budilo to celkem značnou pozitivní pozornost, a ještě více při poslední návštěvě, kdy už jsem nosil i Řád přátelství.
V nových korejských oděvech ve Wolhjangu
Pod inminbokem se nenosí košile, ale jen tílko, protože je to svrchní oděv, který se nesvléká. Bílý límeček je zevnitř napevno přišitý k černému límci a budí dojem košile uvnitř. Zapínání na železnou sponu těsně pod krkem je dost pracné. Jeden z Korejců se mě tázal, jestli si to umím zapnout, a dodal, že on nikoli a zapíná mu to vždy manželka. Nosit sponu inminboku rozepnutou není běžné, a kromě maršála tak činí málokdo. Kromě toho je pak vidět, že vnitřní bílý límeček už není čistý.
Na letišti v Pekingu (nikoli v Pchjongjangu) musel při prohlídce před vstupem do letadla z bezpečnostních důvodů každý cestující svlékat sako evropského střihu, zatímco cestující s inminbokem mohli nerušeně pokračovat dál.
Později jsem si nechal ušít ještě olivově zelenou soupravu inminboku, odpovídající uniformě Dělnicko-rolnických rudých gard, jež se liší jen „zlatými“ knoflíky. Kromě toho existuje minimálně ještě verze šedá, modrá a několik jejich různých odstínů a černá s drobnými rovněž černými proužky.
Velcí vůdci v oděvu inminbok na fotografii v Revolučním muzeu Mangjongde
Kromě inminboku jsem si nechal ušít zelenohnědou teplákovou soupravu z vinalonu, korejského umělého vlákna vyráběného z vápence. Dnes se tyto soupravy nosí hlavně na venkově, kde jsme je běžně viděli na mužích i ženách, zatímco v hlavním městě už jsou celkem zřídka k vidění a zdá se, že postupně ustupují. Bunda je opět svrchním oděvem, tedy se nosí vždy zapnutá a nenosí se pod ní košile. Tento typ oděvu proslavil doma i ve světě soudruh Kim Čong Il, jenž jej v posledních letech svého života nosil snad všude na veřejnosti včetně setkání se zahraničními státníky, zatímco jeho předchůdce ani následník jej nenosili patrně nikdy.
Když jsem si zkoušel v roce 2018 novou vinalonovou soupravu, pracovnice obchodního střediska si mě přitom nafotila. O rok později jsem se nestačil divit, proč se soudružky prodavačky chichotají, ledva jsem do obchodu vstoupil. Došlo mi to vzápětí – vedle vystavených čoson-otů a inminboků na ramínkách byla upevněna na průhledném igelitovém pytli chránícím vinalonovou soupravu má fotografie asi v rozměru A3, na níž se usmívám s hlavou hrdě vztyčenou ve stejné vinalonové soupravě a okolí mé postavy je umělecky upraveno tak, jako bych snad celý slunečně zářil, bezmála snad jako bych byl sám nějakým koryfejem, nebo jako na starých fotkách z doby před desítkami let, ovšem zde v barvě. Byl jsem zkrátka použit jako reklama na korejské vinalonové soupravy, nejspíš aby prostřednictvím snímku bylo ukázáno cizincům, pro něž je zejména (ne-li výhradně) tento „kšeft“ určen, že i cizincům takové oděvy sluší.
Škoda, že originál té fotky nemám k dispozici, ale nechal jsem se před ní alespoň vyfotografovat, já sám toho času v inminboku a na fotce za sebou ve vinalonu. Severokorejský fetišistický „hardcore“ neboli česky pevné jádro. Každopádně zdaleka jsem nebyl jediným cizincem, který nakupoval korejské oděvy a nechal si je šít na míru, naopak takových nás bylo mnoho. Dlužno dodat, že málokdo z nich tak naddimenzované postavy jako já, tudíž jsem zaujal poněkud více než jiní.
Setkal jsem se i s žerty, že mi měla KLDR za tuto reklamu na své zboží zaplatit. To se sice nestalo, ale měl jsem z toho dobrý pocit, protože, marná sláva, kdo z vás to má, dělat reklamního manekýna v zemi, kde je snad nejméně reklamy ze všech států světa, možná kromě Vatikánu…
Dělám reklamu na korejské oděvy na Výstavišti Wolhjang
Zvláště k vinalonové soupravě se hodí „rudogvardějská“ kulatá čepice se štítkem, tvarem poněkud nafouklá a trochu připomínající pivní zátku, někým nazývaná taká „mlynářská“. U nás podobné kdysi nosili řidiči. V minulosti bylo běžné ji nosit s blyštivou zlatě orámovanou rudou hvězdou. Dnes už je to málo obvyklé a většinou se nosí bez hvězdy. Ještě v letech 2017 a 2018 byly čepice tohoto typu v Pchjongjangu běžně a celkem levně k zakoupení, jedna stála asi 95 Kč. Hvězdy na ně se prodávaly samostatně asi za 20 Kč a nakoupil jsem jich asi třicet, abych je vesměs rozdal nebo za dobrovolný příspěvek přenechal českým a slovenským zájemcům.
O rok později už nebyly tyto čepice v Pchjongjangu vůbec k dostání. Průvodce nám tvrdil, že cizincům se neprodávají. Jistě si nějaký bdělý funkcionář všiml, že mnozí cizinci si v těchto čepicích dělají z jejich země legraci, a rozhodli se tomu zatnout tipec. Můj spolucestující z toho byl nešťastný, protože čepici dosud nevlastnil a rozhodně o ni stál. Nakonec jsme čapky i s hvězdami sehnali v buddhistickém klášteře Pohjong na venkově v Mjohjangsanu. To nás celkem pobavilo a příjemně potěšilo. Hned jsme si je nasadili na hlavy k inminbokům a zvedli za účelem fotografování pěsti k revolučnímu pozdravu. Přítomný funkcionář se tomu začal smát, jistě ne ve zlém, ale pobavil ho nevídaný zjev cizinců. Řekl jsem mu, také ne ve zlém, že to není k smíchu, že je to revoluční, a on zcela ztuhnul. O revoluci se nežertuje. Bylo mi to trochu líto.
Průvodce, předtím tvrdící, že se takové čepice cizincům neprodávají, se zdál být trochu rozmrzelý tím, že jeho tvrzení neplatilo absolutně. Snad mu připadalo, že těch čepic nejsme hodni.
V klášteře Pohjon jsme zakoupili čepice s rudými hvězdami
V rámci sportovních her zahraničních příznivců čučche mi byly darovány dvě korejské kšiltovky (vzhledově stejné, jaké se nosí jinde ve světě), červená a bílá. V posledních letech se kšiltovky dostávají více do módy. Některé módní trendy se ani KLDR nevyhnou a nevyhnuly se ani v minulosti, i když třeba „máničky“ nebo tetování a pírsink se sem nedostaly nikdy (z mého pohledu naštěstí). A tak i zde ženy postupně nosí mnohem častěji kalhoty než sukně, muži místo inminboku sako s kravatou nebo neformální oděv typu trička, mikiny, svetru, bundy a podobně.
Zvláštní shora prosazovanou módou poslední doby jsou trička se státními vlajkami, navíc vyobrazenými většinou v podivné „moderní“ podobě s neostrými okraji, jako by se vlajky rozpadaly. Připadá mi to dost neuctivé taková trička nosit, už protože se státní vlajka na tričku může ušpinit, za chvíli se nošením a praním poškodí a nositel vypadá spíše jako sportovní chuligán než jako seriózní člověk. Plošné prosazování takových oděvů nemohu vnímat jinak než jako kulturní degeneraci.
Ženy v čoson-otech u Velkého památníku na Mansude
Jestliže móda ohledně odívání či účesů do značné míry ustrnula na úrovni našich 50. a 60. let (což osobně hodnotím pozitivně), současnost podobnou Západu naopak připomíná značné rozšíření mobilních telefonů, přinejmenším v Pchjongjangu. Už v roce 2017 si občané na ulicích běžně volali dotekovými telefony, zatímco u nás měl ještě leckdo včetně mě tlačítkový. Mladá a nejmladší generace byla často zahleděna do svých telefonů, jako u nás. Rozdíl je v tom, že oni v nich nemají internet, a pokud ano, je bez přístupu do zahraničí, samozřejmě myšleno včetně Jihu (tam zvláště ne). Viděl jsem také, že se svými telefony Korejci rádi fotografují a pořizují si tzv. „selfie“ (autoportréty). Situace, kdy např. příslušnice armády v zelené uniformě jako ze 40. let vytáhne z kapsy tenký růžový „smartphone“ a pořizuje si s někým „selfie“, je zajímavým kontrastem starého s novým.
Formální oděvy mužů i žen jsou dost pestré, více, než je běžné u nás. Netýká se to jen mnoha barev dámských kostýmků a lodiček, ale i vícerých barev pánských sak. Někteří pánové si zjevně potrpěli na to, aby střídavě dávali na odiv saka různých barev, od černého přes šedé a modré k zelenému. K tomu nosili i růžové košile a růžovou i jinými pestrými barvami zářící vázanky, což by u nás činil málokdo, aby nebyl považován za výstředníka či za homosexuála, zatímco v KLDR homosexualita formálně neexistuje a tím tento problém odpadá.
Ženy v čoson-otech u Lidového divadla na Mansude
Skutečným svérázem zůstávají pestrobarevné hedvábné lidové kroje čoson-ot (doslova korejský oděv), nošené zejména ženami při slavnostních příležitostech. Pánskou verzi kroje už lze vidět skutečně zřídka, většinou jen na folklórních akcích nebo při svátečních příležitostech na velmi starých mužích nebo naopak na malých dětech. Oproti tomu ženy nosí kroj u příležitosti státních svátků, významných dní a různých slavností dosud zcela běžně. Některé jej nosí pravidelně dokonce služebně, pokud jsou průvodkyněmi, prodavačkami nebo jinými zaměstnankyněmi předních muzeí, pamětihodností, luxusních obchodů a restaurací a podobně. Pro své rozměry lze kroj dobře využít i v těhotenství. V chladnu se přes překrásné různobarevné kroje běžně nosí obyčejné novodobé bundy a kabáty.
Chůze v širokých šatech lidového kroje asi není příliš praktická, třeba pro jízdu autobusem si je nositelka musí vyhrnovat a shrnovat, aby se tam vešla. Kroj také nemá žádnou kapsu. Když jsem průvodkyni v čoson-otu dal svou vizitku, po celou dobu prohlídky ji pak musela mít v ruce. K pohodlí příliš nepřispějí ani lodičky na vysokých podpatcích, které se ke krojům nosí, i když pod dlouhou sukní nejsou na první pohled skoro vidět.
Podstatné je, že velmi pěkně oděné a upravené ženy se nemusejí obávat, že by byly terčem nevkusných poznámek či obtěžování. Tuším, že nadrozměrné šaty a obuv mají opticky kompenzovat malé postavy korejských žen, většinou malé i na korejské poměry.
Ženy v čoson-otech před Velkým divadlem
Byl jsem svědkem toho, když mladé Korejce pohybující se v mohutných růžových šatech drobnými krůčky šlápl jakýsi uspěchaný rovněž mladý Korejec v běžném saku zezadu na šaty a ona se natáhla na zem. Vypadalo to docela hrůzostrašně, ale hned vstala a beze slova pokračovala v chůzi, jako by se nic nestalo, a mladík spěchal beze slova dál svým směrem. Možná i proto, že před zraky cizích lidí včetně cizinců jim přišlo nejlepší tvářit se, jako by se nic nestalo.
Myslím, že o korejské zdvořilosti se vyprávějí legendy, jež nejsou vždy úplně oprávněné. Kromě tohoto případu mě zarazila například skutečnost, že Korejci se při potkání běžně vůbec nezdraví, například v hotelu se nikdo z nich s nikým nepozdravil třeba při vstupu do výtahu, ani při nástupu do autobusu nezdravili řidiče, což by v českých poměrech i v dnešní době bylo považováno za nezdvořilé, tedy alespoň někým, třeba mnou.
Na jeden dotaz na možnost zakoupení korejského kroje jsme dostali zamítavou odpověď a vícekrát jsme to nezkoušeli. V našich skupinách zahraničního přátelství byly ženy ve výrazné menšině (jak už to v politice bývá) a korejský kroj žádná neměla.
Zatímco různé oděvy si bylo možné opatřit v KLDR poměrně snadno a levně, v žádném případě nebylo možné snadno si opatřit či snad dokonce zakoupit odznak s velkými vůdci, ať už soudruhem Kim Ir Senem (v běžné korejštině většinou nazývaným prostě jen „velký vůdce“ nebo řídce jen „vůdce“), soudruhem Kim Čong Ilem (běžně titulovaným beze jména jen jako „velký generál“ nebo řidčeji jen „generál“ (ač jeho poslední hodností za jeho života byl po léta maršál a in memoriam byl v roce 2012 povýšen na generalissima), nebo v posledních asi 10 letech nejčastěji lesklý odznak ve tvaru vlajícího rudého praporu se zlatým orámováním a portréty obou velkých vůdců se slunečným úsměvem, jak se oficiálně uvádí.
Korejské dámské a dívčí oděvy (čoson-ot) v Moranbongském obchodě (se) suvenýry
Před první cestou do Koreje jsme na pražském velvyslanectví dostali poměrně málo rad. Jednou z nich byla ta, abychom se neptali na možnost zakoupení odznaku s velkými vůdci, protože se neprodává a je možné jej získat pouze darem jako výraz přátelství, zatímco snaha o koupení či dokonce prodání odznaku je považována za urážku. S tím jsem se v Koreji také několikrát setkal, když se někdo z neobeznámených cizinců na možnost zakoupení odznaku průvodců bezelstně dotazoval. Velmi mladá průvodkyně, doprovázející jednoho Afričana, byla v takových rozpacích nad jeho dotazem, zda může zakoupit odznak, že šla za mnou, i když mě neznala, abych mu to vysvětlil.
Příjemná usměvavá starší průvodkyně v Muzeu přátelství Mjohjangsan chválila, že mám inminbok s odznakem s velkými vůdci. Řekl jsem jí, že jsem jej koupil v Pchjongjangu. Korejský tlumočník se zarazil a konsternovaně se otázal: „Odznak – jsi koupil?“ Řekl jsem s úsměvem, že odznak samozřejmě ne, nýbrž sako jsem koupil a odznak jsem dostal od Korejského svazu společenských vědců (KASS). To je organizace, jež nás do Koreje zvala a náš pobyt zajišťovala, protože zajišťuje spolupráci se zahraničními studijními skupinami myšlenek čučche a podobnými organizacemi. Poprvé jsme to nevěděli a zjistili až za několik dní, do té doby jsme si mysleli, že pozývající organizací je velvyslanectví, což jsme také vyplňovali do formulářů.
Do roku 2018 zřejmě platilo, alespoň pokud jsem měl možnost vysledovat a zjistit od českých a zahraničních přátel KLDR, že odznak s velkými vůdci dostal z cizinců jen málokdo, mimo její podporovatele zřejmě nikdo. I dlouholetí aktivisté přátelství měli za celá léta činnosti a mnoho cest do Koreje maximálně dva nebo tři takové odznaky, pokud vůbec. V roce 2017 při své první návštěvě jsem několikrát zdvořile prosil průvodce a funkcionáře KASSu, zda bychom mohli dostat odznaky s velkými vůdci. Nikdy jsem nedostal jasnou odpověď, takže už jsem se obával, že se jedná o zdvořilé odmítnutí. Teprve před odletem zpět se dostavil usměvavý funkcionář (jméno znám, ale nebudu psát, aby ještě neměl problém z toho, komu odznak dal…) a všem nám předal uvedené odznaky v krásné etuji vyložené červeným sametem.
V korejských oblecích inminbok – s duhovou výzdobou před hotelem Korjo vypadáme asi jako registrovaní partneři, ačkoli homosexualita v KLDR (oficiálně) neexistuje
O rok později stejným způsobem dostali odznaky ti, kteří je ještě neměli. Kdo už měl, další nedostal. Také byly udělovány až před odletem, možná až po prověření názorů a jednání nositele. V roce 2019 už ale odznak nedostal nikdo. Marně jsem opakovaně orodoval za soudruha, který po odznaku velmi toužil a svou činností a postoji by si jej rozhodně zasloužil. Byly jiné pokyny a cizinci už odznaky nedostávali, nebyli jich už hodni, možná proto, že se někdo prezentoval s odznakem neuctivě nebo jej prodával.
Ilegálně (z pohledu KLDR) lze odznak v cizině koupit. Nemusí jít vždy o následek špatného úmyslu původního nositele, ale například i o rozhodnutí pozůstalých po jeho úmrtí. (Morálně jistě mnohem méně závadného než takový odznak vyhodit.) Říká se, že část odznaků je v prodeji v důsledku jejich pašování a nedovoleného prodeje samotnými občany KLDR, to ale považuji za málo pravděpodobné, protože by to pro ně bylo příliš riskantní.
Některé odznaky s velkými vůdci, prodávané v cizině, jsou ale zahraniční napodobeniny. Pozná se to jednak nižší cenou (originály jsou velmi drahé, protože obtížně sehnatelné – před několika lety jsem viděl nabídky za asi 3 tisíce Kč), jednak horším zpracováním. Originály mají rubovou stranu zlaté barvy a stejně tak sponu, velmi obtížně zapínatelnou, ale zato potom dobře držící, aby odznak nespadl. Opakovaným odepínáním a zapínáním taková spona rychle vezme zasvé. Korejci mají pro sebe odznaků tolik, aby je nemuseli často přepínat sem a tam, ale myslím si, že jistě ne zas tolik, aby jim nebyly vzácné.
Odznaky se nenosí „ve vrstvách“ (ale viděl jsem i výjimku), nýbrž jen jeden na hlavní vrstvě oděvu, tedy v méně teplých dnech na saku, kostýmku a podobně a v teplejších dnech jen na košili. Na kabát se obvykle nedávají. Nenosí se na pracovních oděvech a většině běžných (nikoli slavnostních) stejnokrojů.
Průvodkyně v čoson-otu na Výstavě KIMIRSENií
Malé děti odznaky nenosí, větší nosí odznak Korejského svazu dětí (obdoby pionýrské organizace používající pionýrské kroje a pionýrské salutování, ale nesoucí tento apolitický název), ty ještě starší (nebo chcete-li mladší mládež) už mají na odznacích velké vůdce, ale mají je v menším provedení než běžní dospělí. V průběhu let 2015-2016 přestal odznak nosit soudruh Kim Čong Un, který jej v posledních letech měl jen naprosto výjimečně, například na 7. a 8. sjezdu Korejské strany práce.
Plošným a kromě stanovených výjimek trvalým nošením odznaků, zavedeným zhruba v roce 1980, je zajištěno několikeré upevnění věrnosti odkazu velkých vůdců, přinejmenším navenek, opticky, ale myslím, že do značné míry i dovnitř, duševně, protože tento styl propagandy je velmi silný a mimořádně působivý. Každý nosí denně nebo velmi často obraz velkých vůdců doslova na srdci, při setkání s ostatními lidmi jej neustále vidí a současně tímto prostřednictvím velcí vůdci pomyslně neustále vidí jeho. Kromě toho je tím zajištěna sounáležitost s kolektivem a nakonec i odlišení někoho, kdo do něj nepatří, i když jinak by na první pohled mohl. To jsou zahraniční a případně jižní Korejci. Ti odznaky buď nemají (jižní prakticky ani nesmějí, z pohledu své státní moci), nebo ti loajální ke KLDR (zejména z Japonska a Číny) mají jiný typ odznaku s modro-bílým orámováním dle vzoru státní vlajky, takže se na první pohled pozná, že jsou odjinud. Zahraniční Korejci se však v KLDR pohybují (nebo před pandemií pohybovali) beztak jen v ucelených skupinách s doprovodem a jižní vůbec ne, pokud se nekonal některý z několika mála mezikorejských summitů a souvisejících akcí nebo s výjimkou dřívějšího fungování společných podniků a styčných úřadů v Kesongu u demarkační linie na straně KLDR.
Je smutným paradoxem, že zatímco běžný cizinec mohl (a po oficiálním ukončení pandemie nejspíš zase bude moci) navštívit současně Severní i Jižní Koreu a byl jsem svědkem toho, že někteří mezi nimi cestují přes Peking (protože přímé spojení neexistuje), zdrcující většina Korejců ze Severu nikdy neviděla a v dohledné době jistě neuvidí Jih své vlastní země a naopak.
V Lidovém paláci kultury s odznakem s velkými vůdci a Řádem přátelství
*
Pokračování v další části.
