(Pokračování z 11. části. – Publikace v PDF ke stažení zde.)
Muzeum vítězné Vlastenecké osvobozenecké války
Muzeum vítězné Vlastenecké osvobozenecké války (mezinárodně známé jako Korejská válka, 1950 – 1953) v Pchjongjangu připomíná hrdinný boj korejského lidu proti brutální imperialistické agresi USA a jejich vazalů. Navštívil jsem jej dvakrát, v letech 2017 a 2019.
Ve venkovní expozici je umístěna řada působivých sousoší, připomínajících průběh bojů, stejně jako technika a munice imperialistů zničená a zabavená jak během Korejské války, tak při pozdějších narušeních území KLDR, a fotografie jejich kapitulujících posádek. Málokdo ví, že k menším ozbrojeným konfliktům s USA a zničení jejich techniky a zajetí jejich vojáků (nebo možná i zabití, ale to se neuvádí) došlo i v éře formálního příměří, například v letech 1963, 1965, 1967, 1970 a 1994.
Průvodkyně ukazuje vnější expozici muzea
Nechybějí nevybuchlé svržené bomby a trosky bomb vybuchlých. Vystavena je i technika obránců vlasti, od nákladních vozů, děl, tanků a letadel po menší loď. Část prohlídkové trasy je upravena do podoby zákopů, jejichž výdřeva je však ve skutečnosti z betonu a najdeme na ní zajímavé detaily jako zavěšenou vojenskou brašnu nebo položený dalekohled či ruční granát. Někdy je na betonovém dřevě znázorněno bojové heslo, tak jak je bojovníci malovali na skutečné dřevo.
Součástí muzea je špionážní loď USA Pueblo, zadržená ve výsostných vodách KLDR 23. ledna 1968 a nyní zakotvená na řece Potchong(gang). I v jejích útrobách se nachází expozice. Vidíme zde mimo jiné poškození od kulek z doby obsazování lodě nebo americkou vojenskou literaturu. Zadržená posádka byla propuštěna po podepsání omluvy. Loď Pueblo je vojensky hlídána, asi aby americké imperialisty nenapadlo vzít si ji zpět. Když se hlídající voják ocitl na okraji mé fotografie, musel jsem ji smazat.
Uvnitř budovy muzea je velmi působivě přiblížen průběh Korejské války, včetně diorámy s figurínami poražených amerických vojáků, z nichž jeden se dívá sklopeným zrakem do země a vedle něj leží druhý mrtvý, do kterého klove krkavec. Stojícímu fouká vítr do vlasů a je slyšet krákání. Budova je vyzdobena reliéfy zobrazujícími průběh bojů a údaji o průběhu bojů.
Imitace zákopu ve vnější expozici
V centrálním sále muzea zaujme především nadživotní barevná socha velkého vůdce soudruha Kim Ir Sena v maršálské uniformě, připomínající vítězství ve válce. (Pravda, vítězství s hořkou pachutí pokračujícího rozdělení země, trvajícího až dosud.) Zvlášť hlubokým dojmem zapůsobila kruhová dioráma přibližující průběh Korejské války od jejího vypuknutí až po vítězství nad interventy. Hlediště s diváky se během projekce otáčí, obrazy a modely bojů jsou doprovázeny světelnými a zvukovými efekty. V muzeu je umístěn i osobní automobil GAZ Poběda, dar Kim Ir Senovi od J. V. Stalina. Za ním na stěně visí fotografie J. V. Stalina, jedno z velmi mála jeho vyobrazení v KLDR.
V této souvislosti stojí za zmínku, že v KLDR nikdy neproběhla destalinizace stylu sovětského bloku, protože nikdy nepřijala opatření v „boji proti kultu osobnosti“ po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (1956). Přesto v podstatě byla destalinizována, ale nikoli ve jménu boje proti kultu osobnosti, ale ve jménu čučche, která byla prosazena jako korejská koncepce budování socialismu o rok dříve. Jistě není náhodné, že se tak stalo po Stalinově smrti, během sílících rozporů v tehdejším mezinárodním komunistickém hnutí a odklonu sovětského vedení od stalinské politiky.
Svatba vojáka v Muzeu vítězné Vlastenecké osvobozenecké války
V rámci čučchizace byla postupně odstraněna většina odkazů na klasiky marxismu-leninismu, na Stalina a Sovětský svaz. Z veřejného prostoru postupně zmizely i jejich vizuální připomínky, a pokud v posledních dekádách KLDR vydává historické dokumenty, většinou jsou tyto obrazy vystřiženy, zaretušovány či jinak zamlčeny. Stalinova třída v centru Pchjongjangu byla nejspíš už koncem 50. nebo začátkem 60. let přejmenována na třídu Vítězství (Sungri / Sungni). Dnes na veřejnosti nenajdeme žádné obrazy ani pomníky klasiků (jejich pomníky asi neexistovaly nikdy), nic po nich není pojmenováno a o jejich díle a odkazu se téměř nemluví a nepíše. Na druhou stranu nikdy nebyla přijata teze o tom, že se Stalin dopustil chyb či snad dokonce zločinů, a pokud je výjimečně zmiňován, pak jen pozitivně. Zdá se, že ani to se ale příliš neděje, mimo jiné proto, aby to nedráždilo spřátelené současné ruské vedení.
Proč je v KLDR kritika kultu osobnosti naprosto nepřijatelná a proč marxistický výklad úlohy osobnosti v dějinách naprosto není přípustný, je nabíledni.
Jedno ze sousoší ve vnější expozici
Muzeum vítězné Vlastenecké osvobozenecké války má průvodkyně ve vojenských uniformách, jež je možno na rozdíl od běžných vojákyň (a vojáků) fotografovat, což je pro velkou část turistů velká atrakce. Za deště mají průvodkyně hnědé vojenské pláštěnky. Při mé první návštěvě muzea silně pršelo a po venkovní expozici jsme chodili pod zapůjčenými deštníky. Zaujalo mě, že zde, ale i na několika jiných místech, měly průvodkyně mikroport a zesilovaly svůj projev přes přenosný reproduktor, úplně zbytečně, protože neprovázely tak velké skupiny, aby nebyl slyšet jejich hlas. Připadá mi to jako projev domnělé nezbytnosti ukázat před světem přítomnost techniky, i když je nepotřebná.
V expozici nám byla také promítnuta krátká, několikaminutová ukázka o zvěrstvech imperialistických agresorů a utrpení korejského lidu za Korejské války. Překvapuje mě, že tomuto tématu je v propagandě KLDR věnováno poměrně málo prostoru. Celkově je k nalezení velmi málo zmínek o vlastních obětech a vlastním utrpení. V případě zmínek o válce jsou uváděny jen ztráty nepřátel. V éře jednání s prezidentem USA Donaldem Trumpem (2018-2019) nebylo možné o zmínky o amerických imperialistech vůbec zavadit. Pokud byla zmiňována Korejská válka, psalo a hovořilo se jen neadresně o nepřátelích. Když se v té době připomínalo kulaté výročí revolucionáře, padlého za Korejské války, psalo se o něm jen jako o protijaponském bojovníkovi, i když padl v boji proti imperialistům USA a jejich spojencům, zatímco Japonsko se Korejské války neúčastnilo. Ani potom, co jednání s USA zkrachovala, protiamerická propaganda už nenabyla někdejší ráznosti. Mediálně jsou připomínány spíše zločiny japonských okupantů a jako nepřítel číslo 1 je líčeno Japonsko. Pro americké imperialisty se používá v korejštině zkratka „miče“ (počáteční slabiky výrazu) a pro japonské „ilče“.
Ukořistěný americký vrtulník
Jeden z ruských návštěvníků měl během návštěvy muzea na sobě džíny, mikinu s kapucou a šňůrami, barevné boty a na hlavě korejskou čepici s rudou hvězdou, jež mu byla malá. Vypadal dost komicky. S ohledem na lokalitu to bylo poněkud neuctivé. Asi i kvůli takovým lidem se přestaly tyto čepice cizincům prodávat.
Před vstupem do muzea stála stará československá Karosa C 734 Korejské lidové armády, s níž mám na památku společnou fotografii. Dle provedení šlo o vůz z let 1981-1986.
V areálu muzea jsem viděl také vojenskou svatbu, vojáka v typické zelenohnědé uniformě typu inminboku s novomanželkou v pestrobarevném čoson-otu s asi desetičlenných doprovodem svatebčanů.
Vystavené zasloužilé tanky
*
Pokračování v další části.
