- O NĚKTERÝCH PŘÍČINÁCH ZHROUCENÍ SOCIALISMU V ZEMÍCH VÝCHODNÍ EVROPY
Neochvějně bránit velkou věc socialismu a vítězně ji vést vpřed je dnes záležitostí, která vyvstává na 
pořad dne jako velmi důležitá otázka, týkající se osudu lidstva.
Socialismus se v posledních letech v některých zemích zhroutil a byl tam obnoven kapitalismus. Imperialisté a reakce o tom mluví jako o “vítězství kapitalismu” a “konci socialismu”. U některých lidí, kteří nedokáží správě pochopit dnešní situaci, vzniká tím ideový zmatek. Je nutno najít poučení ze vzniklého stavu, rekonstruovat v nových základech socialistické hnutí a opět přivést k novému vzestupu velkou věc socialismu.
Jde o správnou věc, protože jejím smyslem je realizovat suverenitu lidových mas. Postup lidstva k socialismu je zákonitostí historického vývoje, kterému nelze ničím zabránit. Vykládat zhroucení socialismu v některých zemích jako změnu směru dějin a tvrdit, že socialistické ideje jsou falešné, že bylo chybou samo uskutečnění socialistické revoluce – to je reakční sofistika imperialistů a renegátů socialismu.
Lidové masy toužily dlouho po nové, svrchované společnosti bez vykořisťování a útlaku. Za její uskutečnění vedly strastiplný boj. V jeho průběhu vznikl marxismus a v důsledku bojů, za nichž marxismus byl ukazatelem cesty, mohla zvítězit Říjnová socialistická revoluce. Potom se socialismus rozšířil ve světovém měřítku a v socialistických zemích bylo v historicky krátké době dosaženo tak obrovského sociálně ekonomického rozvoje, jehož za kapitalismu není možné dosáhnout za několik staletí. Cesta k socialismu je cestou, kterou v dějinách dosud nikdo neprošel. Proto není možné, aby se socialismus vyhnul obtížím a zkouškám. Jestliže se dílo nezdařilo, je nutné příčinu nedostatků hledat vždy nejprve v subjektu, nikoli ve vnějších okolnostech.
Základní příčinou toho, že se v některých zemích socialismus zhroutil, je fakt – stručně řečeno, že v nich nedokázali vzít za základ zásadu, že při budování socialismu je nutno posilovat subjekt revoluce a zvyšovat jeho úlohu. Nedokázali pochopit podstatu socialismu jako společnosti, v jejímž středu stojí lidové masy jako subjekt dějin, společnosti, kde lidové masy jsou pánem. Na první místo se staví úkol přeměny člověka zvyšováním úlohy lidových mas, v maximální míře uplatněním jejich revolučního elánu a tvůrčích schopností.
Zatímco marxismus byl učením, které na základě historického materialismu objasnilo podmínky pro třídní osvobození dělnické třídy, které si nekladlo za bezprostřední úkol vyložit konkrétní cesty budování socialismu a komunismu, k tomu tehdy ještě nebyly ani společenské podmínky, ani praktické zkušenosti, které by něco takového umožňovaly, musely strany v čele budování socialismu rozvinout teorii komunismu v souladu s požadavky nového vývoje socialismu. Některé strany nedokázaly ten historický úkol správně vyřešit, neviděly historickou omezenost dosavadní teorie a dogmaticky ji aplikovaly, na druhé straně negovaly revoluční jádro marxismu a ubíraly se cestou revizionistické politiky.
Lidé stojící v čele těchto stran neviděli podstatu a přednosti socialistické společnosti jako hodnoty určované lidovými masami, které si osvojily socialistickou ideologii, soudili, že je určována socialistickou státní mocí a socialistickými vlastnickými vztahy. Také hybnou sílu socialistické výstavby hledali mezi výrobními silami a výrobními vztahy, tedy ve faktoru ekonomickém. Samy ekonomické a politické podmínky však nejsou rozhodujícím faktorem, který uvádí v pohyb rozvoj socialistické společnosti. Aktivní a dynamická úloha při rozvíjení výrobních sil připadá masám pracujících, kteří jsou přímými strůjci výroby. Jestliže se nezvyšuje jejich uvědomělý elán a tvůrčí schopnosti, pak nelze výrobní síly neustále rozvíjet. Ani socialistická státní moc se nemůže udržet, ani plnit své funkce bez lidí ovládaných socialistickou myšlenkou.
Rovněž se nevěnovala patřičná pozornost zavedení lidového stylu politiky, který by odpovídal nejvlastnějším potřebám socialistické společnosti. Byla oslabena jednota a semknutost lidu. Reprodukoval se nadále politický styl staré společnosti, takže správa státu a společnosti se vzdálila lidovým masám a stala se věcí lidí zvlášť k tomu určených. Z toho vyrostl byrokratismus, který potlačoval iniciativu lidí a snižoval důvěru mas ke straně a státu.
Socialismus, který se neopírá o lidové masy, které ho přijaly jako základní východisko pro svou budoucnost, nemůže překonávat provokace a zkoušky, s nimiž se setkává na nové cestě vpřed. Neschopnost odrazit protisocialistickou ofenzívu imperialistů a reakce a nakonec zhroucení socialismu v těchto zemích bylo nevyhnutelným důsledkem toho, že v nich nedokázali upevňovat subjekt a zvyšovat jeho úlohu při výstavbě socialismu. Příčinou bylo i to, že zde neviděli kvalitativní rozdíl mezi socialismem a kapitalismem a nedokázali se důsledně přidržet základních principů socialismu.
Zříkat se revolučních zásad v boji kdo z koho mezi socialismem a kapitalismem neznamená nic jiného než kapitulaci a renegátství. Tváří v tvář obtížím, které v průběhu budování socialismu dočasně vznikly, tito lidé zakolísali, podlehli tlaku imperialistů, postupně ustupovali od revolučních zásad a nakonec je opustili. Podceňovali tu upevňování strany dělnické třídy, oslabili její vedoucí úlohu a jednotnou řídící funkci socialistického státu. Převzali kapitalistické výrobní vztahy a metody řízení hospodářství a místo toho, aby bojovali proti imperialismu, dospěli až k bezzásadovým kompromisům. V důsledku takové revizionistické politiky společnost postupně degenerovala, a když pod hesly “reformy” či “přestavby” socialismu byla přijata “pluralita”, proces degenerace socialismu se ještě urychlil.
Když se v socialistické společnosti rozšíří individualismus a liberalismus, budou celospolečenské zájmy narušeny, jednota a semknutost lidových mas bude zničena a ve společnosti zavládnou nepořádek a zmatky. Když se připustí liberalizace v ideologii, otevře se nakonec cesta kontrarevolučním intrikám namířeným na podkopání základů socialistické společnosti a svržení lidové státní moci.
Ideologický boj je předehrou boje politického. Ten může kdykoli přerůst v boj o státní moc. Ideologická liberalizace vede k rozšíření protisocialistických ideových proudů, a když se připustí “pluralitní demokracie” a umožňuje se činnost protisocialistických politických sil, zvednou třídní nepřátelé a reakcionáři hlavy, dají se cestou protisocialistických intrik a dospějí až k vyřazení strany dělnické třídy z jejího vládnoucího postavení.
Moderní revizionisté, opojeni iluzemi o kapitalismu, dospěli až k tomu, že se úplně zřekli socialistických principů a po všech stránkách přijali politický styl a hospodářské zřízení kapitalismu. Odchýlení a ústup od socialistických principů o jeden krok měly za vážný následek odchýlení a ústup o deset, o sto kroků a nakonec to došlo tak daleko, že sama strana dělnické třídy podlehla zkáze.
Další příčinou zhroucení socialismu v některých zemích bylo, že strany socialistických zemí nedokázaly upevňovat internacionální solidaritu založenou na suverenitě. Socialismus a komunismus se budují v národních a státních hranicích a za revoluci v každé zemi odpovídá strana a lid oné země. V mezinárodním komunistickém hnutí jsou strany velkých a malých zemí. Strany velkých zemí jsou silnější a mohou ke společné věci přispět více než ostatní. V uplynulém období se strana jedné země samozvaně označovala za centrum mezinárodního komunistického hnutí. Přikazovala stranám jiných zemí tu to, tu ono, a když někdo nenásledoval její nesprávnou linii, nerozpakovala se na něj vyvíjet nátlak, zasahovat do jeho vnitřních záležitostí. V důsledku toho se ideová jednota a soudružská spolupráce socialistických zemí citelně oslabila a tyto země ztratily schopnost čelit spojenými silami imperialismu.
Soudruh Kim Il Sung (Kim Ir Sen) již dávno upozorňoval na to, že člověk, který poklonkuje před velkými, se nakonec stane hlupákem bez vlastní vůle a rozumu. Jestliže před velkými poklonkuje národ, vede to k záhubě jeho země. Historické zkušenosti ukazují, že když strana má pevnou víru v socialismus a správnou vůdčí ideologii, když neustále upevňuje subjekt revoluce, když v každé situaci hájí zásady socialismu a posiluje soudružskou semknutost a spolupráci založenou na suverenitě, pak velká věc socialismu postupuje vpřed vítěznou cestou. Když tomu tak není, nemůže se socialismus vyhnout peripetiím a potížím a nakonec i zhroucení. To je hluboké poučení, které si lidstvo vzalo z cesty k socialismu.
- KOMUNISMUS – TRVALÝ IDEÁL LIDSTVA
Na základě myšlenky čučche dospěl soudruh Kim Il Sung k významnému teoretickému závěru, že lidová moc plus tři revoluce se rovná komunismu. Generální linie budování socialismu a komunismu v KLDR stanoví posilovat lidovou moc, neustále zvyšovat její funkce a úlohu a přitom důsledně uskutečňovat ideologickou, technickou a kulturní revoluci. Je založena a sociálně historickém principu, který klade do středu pozornosti člověka – plnou realizaci svrchovanosti lidových mas.
Podle toho, jak vysoce je rozvinuta samostatnost, tvořivost a uvědomělost člověka, je určována úroveň vývoje společnosti. Na vývoj společnosti nelze nahlížet jako na přírodně historický proces, nýbrž jako na proces suverénní a tvůrčí činnosti lidových mas, které jsou subjektem společenského pohybu. Z tohoto hlediska lze říci, že komunistická společnost je takovou společností, kde se všichni lidé definitivně zbavili veškeré závislosti a stali se úplnými pány přírody, společnosti i sebe sama. V komunistické společnosti se všichni její příslušníci stanou dokonalými společenskými bytostmi, všestranně vybavenými samostatným ideovým uvědoměním a tvůrčími schopnostmi, jak to odpovídá společenské podstatě člověka. V komunistické společnosti se zcela naplňuje svrchovanost lidových mas.
Pro vybudování socialismu je nutné rozhodně prosazovat přeměnu člověka, aby se z lidí stali lidé komunističtí, kteří plnou měrou projevují svou odpovědnost a plní svou úlohu jako “páni” státu a společnosti. Energickým rozvíjením prací na přeměně přírody je zase nutno vybudovat pevnou základnu, která je schopna hmotně zabezpečit socialistický život.
Základní otázkou, kterou je třeba přednostně řešit po nastolení socialistického zřízení, je zvýšení ideového uvědomění a tvůrčích schopností lidí.
Přeměna člověka je v podstatě přeměnou jeho myšlení. Základem pro ně je ideologická revoluce. Domnívat se, že ideové vědomí je prostým odrazem reálného světa a očekávat, že změní-li se společenské zřízení a materiální podmínky, změní se podle toho i ideové vědomí člověka, je chybou. Čím více mizí vykořisťování a útlak a čím více se zvyšuje hmotná životní úroveň, tím více je nutno přiměřeně k tomu prohlubovat ideologickou a výchovnou práci. Jestliže se to nedělá, pak se naopak může v lidech otupit revolučnost a může se u nich postupně rozšířit ideová tendence k bezstarostnosti a touze mít klid. Na tom, zda se podaří anebo nepodaří odstranit z hlav lidí individualistické sobectví a všechno ostatní staré myšlení a vyzbrojit je komunistickou revoluční ideologií, závisí úspěch budování i osud socialismu.
V kapitalistické společnosti, kde lidé mají různé třídní postavení a protikladné zájmy, nemohou mít jednu ideologii a o ideově politickém sjednocení společnosti nemůže být ani řeč. Třída kapitalistů naopak vědomě rozšiřuje nejrůznější reakční ideologie, aby zabránila ideovému uvědomění a sjednocení, stmelení pracujících.
Subjektem revoluce jsou ti, které si lidé postavili do čela – vůdci, strana a lidové masy. Myšlenka revolučního pojetí vůdce, organizace mas je originální myšlenkou založenou na vědeckém objasnění suverénního subjektu revoluce. Jestliže se na vedoucí místa ve straně dostanou náhodní souputníci a renegáti revoluce, revoluční vymoženosti vybojované krví lidu v dlouhodobých bojích jsou lidu vyrvány nepřítelem a revoluci postihuje záhuba.
Pouze člověk vyzbrojený revolučním názorem na úlohu lidových mas se může stát opravdovým služebníkem revoluce, bezmezně obětavě bojujícím za jejich zájmy. Jinak se začne chovat k lidem povýšeně a byrokraticky. Spojení vůdce, strany a mas v jeden společensko-politický organismus, sdílející společný osud na život a na smrt, skutečnost, že celá společnost tvoří jednu velkou revoluční rodinu, to je pravá tvář naší společnosti.
Kulturní revoluce slouží tomu, aby lidé byli osvobozeni z područí staré kultury, aby byla vytvořena socialistická kultura sloužící lidovým masám a aby všichni lidé mohli tak užívat socialistického kulturního života. Ve vykořisťovatelské společnosti nemají lidové masy dostatečné podmínky a možnosti, aby se mohly rychle kulturně rozvíjet, takže jejich celková kulturní úroveň je nízká. Buržoazní reakční kultura, sloužící hrstce privilegovaných k vykořisťování pracujících mas, k jejich ovládání a také k vlastní úpadkové zábavě, jako narkotikum otravuje lidského ducha, působí neobyčejně škodlivě, neboť brání zdravému kulturnímu životu. Jen pokračováním kulturní revoluce po nastolení socialistického zřízení lze lidové masy osvobodit od kulturní zaostalosti, z područí staré nelidské kultury a učinit je nositeli vysokých tvůrčích schopností a uživateli opravdového socialistického kulturního života. Lidé pak postupně ztrácejí iluze o prohnilé buržoazní kultuře a ideologické a kulturní pronikání imperialistů je znemožněno.
Práce na přeměně člověka v komunistickém duchu směřuje koneckonců k tomu, aby se z lidí staly všestranně rozvinuté osobnosti, vyznačující se suverénním ideovým uvědoměním a vysokými tvůrčími schopnostmi, aby se všichni příslušníci společnosti stali příslušníky inteligence podobající se dělnické třídě nebo příslušníky dělnické třídy pozvednutými na úroveň inteligence.
Jen tvorbou a rozvíjením takové kultury, která odpovídá suverénním tužbám, smýšlení, citům a emocím lidových mas, lze odstraňovat všechny nekulturní a zaostalé životní návyky, všestranně zavádět socialistický způsob života. Jen tak lze dosáhnout, aby lid bojoval a žil naplněn důvěrou a optimismem a byl k tomu vyzbrojen zdravým a ušlechtilým duchem a mravy. U nás neexistují nemravnosti a sociální neduhy jako v kapitalistické společnosti, které rozvracejí lidi a činí z nich duchovní a fyzické mrzáky. Mezi naším lidem je dnes všeobecně rozšířena ušlechtilá socialistická morálka, kdy lidé jeden druhého respektují, spolupracují a společně sdílejí radost i smutek. Zdravý socialistický život je pevně zakořeněn v celé společnosti.
Technická revoluce je základní cestou k přeměně přírody a vybudování materiálně technické základny odpovídající požadavkům socialistické a komunistické společnosti. Zatímco v kapitalistické společnosti slouží technický pokrok jako prostředek k uspokojení bezmezných choutek hrstky kapitalistů, jejich touhy po obohacení, technická revoluce v socialistické společnosti je důležitý úkol společnosti pro revoluci, který tím, že zabezpečuje pracujícím rovné a materiálně garantované životní a pracovní podmínky, tak osvobozuje pracující, zbavené už vykořisťování a útlaku, z područí přírody a přispívá k úplné realizaci svrchovanosti lidových mas.
Když se k technické revoluci přistupuje ze správného hlediska, pevně se stojí na stanovisku čučche, maximálně se mobilizuje technický potenciál země a vysoce se podněcuje revoluční elán a tvořivost lidových mas, lze hospodářství a techniku stále rychle rozvíjet. Dnes mají v naší zemi všichni pracující zabezpečeno zaměstnání odpovídající jejich schopnostem a nadání, a ačkoli se ještě nedá říci, že mají všeho dostatek, žijí šťastně a bez starostí, jak si zabezpečit ošacení a střechu nad hlavou.
Rozhodující zárukou správného řízení a správy socialistické společnosti a úspěšného postupu při budování socialismu a komunismu je upevňování lidové státní moci a zvyšování jejích funkcí a úlohy. Jedině tehdy, když lidová státní moc v plné míře plní své funkce a úlohu, je možné energicky postupovat vpřed v ideologické, kulturní a technické revoluci a tak úspěšně plnit úkoly spojené s přeměnou člověka a přírody, měnit i dále rozvíjet v socialistickém duchu společenské vztahy ve všech oblastech politiky, hospodářství a kultury.
Úplné zabezpečení socialistické demokracie i odstranění byrokracie a maximální uplatňování iniciativy lidových mas závisí na tom, jak důsledně se prosazuje revoluční linie v poměru k masám. Pracovníci orgánů státní moci jsou povinni pracovat vždy v souladu s potřebami a zájmy lidových mas, pohybovat se neustále mezi lidem, sdílet s lidmi jejich radosti i starosti a energicky podněcovat masy k důslednému plnění politiky strany.
V činnosti státní moci je naprosto nepřípustný byrokratismus, souvisí to s tím, že funkcionáři jsou dosud zatíženi přežitky starého myšlení a že v oblasti řízení společnosti dosud nebyly překonány pozůstatky ze starého systému, metod vlády, starého myšlení, starého stylu řízení.
Za podmínek, kdy trvají protisocialistické intriky imperialistů a kdy uvnitř společnosti existují nezdravé elementy, které jsou s nimi spojeny, musí socialistická státní moc, jakožto zbraň revoluce, neustále zabraňovat tomu, aby se rozmáhaly kontrarevoluční a protisocialistické prvky a včas zakročovat proti intrikám imperialistů a vnitřní reakce, kteří sabotují revoluci a výstavbu a podvracejí socialistické zřízení.
Náš lid chová pevnou a neochvějnou důvěru ve správnost velké věci socialismu, který si sám zvolil, vlastními silami probojovával a nepochybuje o jeho budoucnosti.
*
V práci soudruha Kim Čong Ila jsou zdůrazněny i další otázky a podmínky úspěšné výstavby socialismu jako například úloha vůdců a mas v dějinách, třídní boj v třídně rozdělené společnosti, vedoucí úloha strany v revoluci i při budování socialismu a jiné, které jsou našim čtenářům nepochybně dobře známy a které zde pro nedostatek místa podrobněji nerozvádíme.
Posíláme upřímné pozdravy hrdinnému korejskému lidu. Přejeme mu socialistickou budoucnost ve společné, sjednocené a nezávislé zemi. Jsme si vědomi, v jakém nebezpečí je lid KLDR i proto, že ztratil oporu v evropských zemích budujících socialismus, zrazených pomocníkem světového imperialismu M. Gorbačovem, který pošlapal nezměrné oběti sovětských a ostatních národů a vydal jejich země budující šťastnou budoucnost pro ně a ostatní lidi antikomunistickým, kořistnickým silám ve světě.
Jsme přesvědčeni, že ideály socialismu a komunismu jsou správné, neboť sledují blaho všech lidí naší planety, bez bezuzdného vykořisťování, nadvlády jedněch nad druhými, bez sobecké morálky a bez nevkusné konzumní kultury kapitalistického světa. Svět založený na sobectví je nehumánní a pro lidstvo nepřijatelný.
*
Česky poprvé vyšlo v publikaci “Nepokořený korejský národ”, Vydavatelství JUDr. Jaroslav Weber, Praha 1993.
Doslov a zvýraznění v textu převzaty z prvního vydání.
