Japonsko za tokugavského režimu
Japonsko, „země vycházejícího slunce“, bylo navštěvováno Evropany v době velkých zeměpisných objevů.
V 16. století se pokusili Portugalci a Španělé zmocnit se Japonska. Avšak Japonsko cizince vypudilo (v r. 1637) a zůstalo samostatným státem. Vládli v něm šógunové z rodu Tokugava, dědiční vrchní velitelé, nejmocnější feudálové, kterým se podařilo odníti moc císaři (mikadovi).
Mikado žil jako zajatec šógunů v Kjótu. Feudálním velkostatkářům bylo zakázáno ukazovati se na císařově dvoře. Po vyhnání Evropanů bylo Japonsko po dobu dvou set let, až do poloviny 19. století, skoro bez spojení s vnějším světem.
V Japonsku se plně zachovaly feudální řády. Rolníci měli mnoho povinností a neměli žádných práv.
Kromě základní pozemkové daně byly od rolníků vybírány zvláštní poplatky za vydržování úředníků a za dopravu rýže do státních skladů. Rolníci pak platili poplatky výběrčím daní, byli nuceni stavět cesty, spravovat mosty, udržovat v pořádku říční přístavy, jezy, několikrát za rok odvádět naturální daně, dávat povinné dary svému vládnoucímu knížeti a samurajům. O něco lepší postavení bylo postavení zámožných jednotlivců mezi rolníky. Ve vesnici bylo mnoho chudáků, drobných nájemců a bezzemků. Značně početná vrstva lidí, asi milion, byla zbavena jakýchkoliv práv. Byli to lidé, kteří nepatřili k žádnému stavu. Říkalo se jim „zavržení“. „Zavržení“ se živili žebrotou, z jejich řad vybírali katy a rasy.
Japonská města měla ráz řemeslnických a obchodních osad při zámcích feudálů. Jen v jižních krajích se začaly objevovat první manufaktury, vznikla výroba cukru a průmysl přádelnický.
Selská povstání
Rolníci spolu s městskou chudinou se nejednou bouřili proti statkářům a obchodníkům, ale tyto vzpoury byly krutě potlačovány. Feudální i drobná šlechta (samurajové) dále utlačovala rolníky.
V 50. až 60. letech 19. století se přehnala celým Japonskem vlna selských povstání. Rolníci přepadali feudální usedlosti, zabíjeli statkáře a úředníky, žádali pro sebe právo volby vesnických starostů, kteří byli obvykle jmenováni feudály z řad vesnických boháčů.
Druhý vpád Evropanů do Japonska
Po válce s Čínou v letech 1839-1842 přišla na řadu otázka navázání obchodních styků i s Japonskem. V polovině 19. století začaly nezávislost Japonska ohrožovati Spojené státy americké. V té době proud amerických přistěhovalců dosáhl břehů Tichého oceánu. Území při Tichém oceáně se rychle zalidňovala, zejména po objevení nalezišť zlata v Kalifornii v roce 1848.
V červenci 1853 vplula do přístavu Uraga (nedaleko Jeda, hlavního města šógunů) americká eskádra pod velením admirála Perryho. Perry přivezl s sebou dopis od amerického presidenta japonskému císaři. V tomto dopise vláda Spojených států nabízela Japonsku „přátelství, obchodní styky a vzájemné otevření přístavů“.
Skoro současně s Perrym se objevila u japonských břehů eskádra ruského admirála Puťatina, který žádal, aby Japonsko sjednalo s Ruskem obchodní smlouvu a povolilo ruským obchodníkům vstup na japonskou půdu.
V březnu 1854 pod nátlakem nové velké americké eskádry byl šógun donucen podepsat smlouvu, otevírající zemi americkým obchodníkům. V roce 1858 Japonsko sjednalo smlouvy s Anglií, Ruskem, Holandskem a pak i s jinými zeměmi.
Tyto smlouvy byly nerovnoprávné. Pro cizince bylo stanoveno právo exteritoriality, to znamená, že cizinci nepodléhali japonským zákonům ani japonským soudům. Cizinci byli souzeni jen za porušení zákonů svého vlastního státu a soudci byli konsulové příslušného státu v Japonsku. Japonsko bylo zbaveno práva stanoviti vysoké celní tarify na cizí zboží.
Cizinci začali dovážet zboží tovární výroby, což přivádělo na mizinu japonskou manufakturu a řemeslo.
Hnutí proti cizincům
Po tomto vpádu cizinců bohatí feudálové z jižních klanů Tosu a Sacuma protestovali proti podepsání smluv s cizinci a navštívili zajatého císaře v Kjótu. Mikado prohlásil, že nesouhlasí s podepsanými smlouvami. Lidové masy žádaly vyhnání cizinců.
Jednotliví vznešení feudálové, osmělení podporou císařovou, vystoupili na mnohých místech samostatně proti Evropanům. Tohoto hnutí proti cizincům se zúčastnily i široké vrstvy japonského obyvatelstva, městská chudina a rolníci.
Odpovědí na toto vystoupení byla trestní výprava spojené americké, francouzské, holandské a anglické eskádry, skládající se z osmnácti válečných lodí. Eskádra zničila dělostřeleckou palbou opevnění knížetství Tosu a město Šimonoseki. Vyslanci států, jež zahájily vojenské operace, žádali na šógunovi válečnou náhradu ve výši 3 milionů dolarů s hrozbou, že obsadí jižní oblasti Japonska, nebude-li náhrada zaplacena. Šógun byl nucen těmto požadavkům vyhovět.
Tehdy se nespokojenost lidových mas namířená proti cizincům, kteří způsobili drahotu a zhoršení hospodářských podmínek, změnila také v odpor proti šógunovi, který kapituloval před cizinci.
Odstranění šógunátu. Lidové hnutí.
V říjnu 1862 feudálové začali opouštět Jedo (staré pojmenování Tókja), sídelní město šóguna. Na jaře 1863 bylo již 62 vznešených feudálů i se svými vojsky v Kjótu, kde žil císař. Kjóto bylo zaplaveno vojsky, pluky šógunovými, armádami knížetství Sacuma, Tosu a jiných, vojáky ozbrojenými kopími a halapartnami, luky a šípy, ručnicemi starých i nových typů, ale vedle knížecích vojsk byly tam i oddíly skládající se ze zchudlých samurajů, rolníků a řemeslníků.
Tyto oddíly pobíjely boháče a policejní agenty. Hlavy zabitých byly nabodávány na bambusové tyče a vystavovány. Na prsou mrtvol byly připevněny destičky, na nichž bylo napsáno, čím se zabití provinili. Rolníci a řemeslníci se vypořádávali s obchodníky vyhánějícími ceny do výše. Vyhlásili maximální ceny a trvali na jejich zachovávání. Docházelo i k přepadání obchodů s potravinami. V noční době bylo v Kjótu neklidno. Po celou noc hořely hranice, u nichž hlídali vojáci feudálů, obávajíce se přepadení.
V boji proti šógunovi a cizincům měla veliký význam vládnoucí knížata jižních rodů a městská buržoasie, obchodníci a průmyslníci, majitelé hedvábnických, cukrovarnických a jiných manufaktur. Aby získala na svou stranu rolníky, knížata vyhlašovala hesla o rovnosti čtyř stavů (t. j. vojáků-feudálů, rolníků, řemeslníků a obchodníků), o účasti veřejnosti na státní správě, o bratrství všech národů čtyř moří (t. j. celého světa). Městská chudina se na mnohých místech také postavila proti šógunovi. „Východ a západ Japonska spolu zápasí, bratrovražedné srážky trvají.“ Tak se psalo v dopise zaslaném v r. 1867 skupinou vznešených feudálů šógunovi, kterého žádali, aby se vzdal vlády.
V Japonsku vzrůstalo revoluční hnutí mas.
Téhož roku 1867 mikado, opíraje se o lidové hnutí proti šógunovi, prohlásil jej za zbavena vlády.
Po nezdařeném pokusu o ozbrojený odpor byl šógun poslán do vyhnanství a všechna moc přešla do rukou císaře Mucuhito, jehož vláda dostala název „meidži“ (osvěty).
Lidové masy touto změnou mnoho nezískaly. Po odstranění šógunátu lidové hnutí nepřestalo. Docházelo k masovým nepokojům rolníků, kteří požadovali odstranění výsad feudálů a snížení daní. Po roce 1868 došlo v deseti letech k více než stu selských vzpour proti nové vládě „meidži“, z nichž některých se zúčastnilo až tři sta tisíc rolníků.
Podle úředních zpráv bylo jen ve čtyřech okresich jedné prefektury (oblasti) potrestáno 28.000 rolníků, v druhé prefektuře 30.000 atd. Buržoasie zradila lidová hnutí a pomáhala samurajům potlačovat povstání rolníků a městské chudiny.
Reformy „meidži“
Po potlačení masového hnutí v Japonsku upevnila svou moc absolutní monarchie, která hájila zájmy feudálů a buržoasie a vytvořila novou byrokracii. Za této absolutní monarchie, která byla nucena dbáti zájmů obchodně průmyslové buržoasie, byla provedena „shora“ řada buržoasních reforem, jež odstranily některá feudální opatření, bránící rozvoji kapitalismu v Japonsku.
V roce 1869 byla vláda reorganisována podle vzoru vlád evropských. Hlavním městem se stalo Jedo, přejmenované na Tókjó. Dekretem z r. 1869 byli všichni Japonci prohlášeni za císařovy poddané. Císařským nařízením z r. 1871 byla knížata zbavena feudálních práv a byla jim přiřčena pense ve výši 10% dřívějších důchodů. Protože mnozí rolníci a feudálové byli zadluženi, jejich půda se stala majetkem věřitelů.
Japonsko se vyhnulo osudu podrobené země, začalo přejímat evropskou techniku a dalo se na cestu poevropštěni (často jen vnějšího) státního zřízení a způsobu života.
Ráz „reforem meidži“
„Reformy meidži“, které byly uspíšeny vpádem cizinců a zápasem s nimi, byly provedeny v zemi, kde kapitalistické prvky byly poměrně málo vyvinuty. Moc zůstala v rukou samurajů, úředníků a vojáků (k nimž se připojila i velkoburžoasie), protože masové hnutí utrpělo porážku. Jeho výsledku využili císař a feudálové a také velkoburžoasie pro své vlastní zájmy. „Reformy meidži“ byly polovičaté a nedůsledné. V Japonsku došlo ne k odstranění, nýbrž k přizpůsobení feudálního vykořisťování k vyvíjejícím se kapitalistickým výrobním vztahům. Rolníci i dělníci v Japonsku trpěli dvojím ujařmením, a to feudálními přežitky i kapitalistickým vykořisťováním.
Kapitalistické státy a „reformy meidži“
Vývoj poměrů pomohl Japonsku osvoboditi se od poručnictví Američanů a Evropanů. Když v 60. letech došlo v Japonsku k masovému hnutí proti cizincům, byly Spojené státy zachváceny požárem občanské války, a zbaveny proto možnosti zasahovati aktivně do japonských záležitostí.
Do vývoje v Japonsku nemohlo zasáhnout ani Rusko. Důležité události v Japonsku nastaly brzy po porážce Ruska v krymské válce, v době povstání v Polsku a provádění zemědělské reformy.
V Evropě v tomto desetiletí byly čtyři národně sjednocovací války, do nichž byla zapletena Francie a státy italské a německé. Anglie musela být připravena pro případ, že by bylo nutno zasáhnouti v těchto válkách. Rovněž povstání t’aip’ingů v Číně (1850-1864) a úsilí o jeho potlačení odvedly pozornost Anglie a Francie od Japonska.
A tak všechno přispělo k tomu, že Japonsko se nestalo kolonii nebo polokolonií evropské a americké buržoasie. Minulo několik desetiletí a Japonsko se samo stalo imperialistickým státem, utiskujícím Korejce, Číňany a jiné národy Dálného Východu.
Použitá literatura
- Dějiny třídních bojů v epoše kapitalismu. 1. díl, Od nizozemské a anglické buržoasní revoluce k Pařížské komuně. Socialistická věda. Brno: Rovnost, 1950.
