Skip to content

Kim Čong Il: Filosofie čučche – původní tvořivá filosofie revoluce

Prezident Kim Ir Sen, nesmrtelný vůdce korejského lidu, v souladu s požadavky nového období, pro něž je charakteristické silné vystoupení lidových mas, vypracoval filosofický princip čučche, podle něhož je pánem všeho člověk, který také o všem rozhoduje.

V červnu 1996 uveřejnil soudruh Kim Čong Il, generální tajemník Korejské strany práce a předseda Výboru národní obrany KLDR, klasické dílo »Filosofie čučche – původní tvořivá filosofie revoluce«, čímž byla úplně objasněna podstata filosofie čučche.

Objasněním základní podstaty filosofie čučche soudruhem Kim Čong Ilem bylo jasně vysvětleno, že filosofie čučche je skutečně nejvědečtější a nejdokonalejší filosofií k osvobození člověka a reprezentuje současnou éru lidstva.

Toto dílo je vydáno u příležitosti 58. výročí založení Korejské strany práce a jako projev nesmírné úcty J. E. Kim Čong Ilovi, výjimečnému ideologickému teoretikovi.

 

Praha, říjen 2003

 

V poslední době se objevil problém. Spočívá v tom, že při objasňování filosofie čučche vyjadřují někteří naši pracovníci z oblasti společenských věd chybné názory, jsoucí v rozporu s idejemi naší strany, takže se podobné názory šíří i do zahraničí.

Tito lidé stále ještě nespojují základní principy filosofie čučche s objasněním zákonitostí, vlastních sociálnímu hnutí, ale snaží se o výklad všeobecných zákonitosti rozvoje materiálního světa. Ti, kdo trvají na podobném stanovisku, to motivují svou snahou přesvědčit lidi o tom, že filosofie čučche jakoby nově rozvinula i marxistický dialektický materialismus. Ve skutečnosti však nepotřebujeme při objasňování a propagandě filosofie čučche tvrdit, že je tato filosofie rozvojem marxistické materialistické dialektiky na nových základech. Jistě, skutečností zůstává, že se k ní naše strana nepostavila dogmaticky, ale prozkoumala a zanalyzovala ji z vlastních pozic, aby dala nový výklad celé řadě otázek. Základní náplní filosofie čučche však zdaleka není určitý rozvoj materialismu a dialektiky.

Filosofie čučche je původní tvůrčí filosofie. Je to komplex rozvitých a systematizovaných pozic, které jsou vlastní pouze jí. Její historický přínos do rozvoje filosofické ideje nespočívá v tom, že rozvíjí marxistickou dialektiku materialismu, ale v potvrzení nových filosofických zásad, v jejichž ohnisku je člověk.

Marxistická filosofie vytyčila otázku vztahu vědomí k hmotě, myšlení k bytí jako základní postulát filosofie, na němž založila primárnost hmoty, primárnost bytí a na tomto základě vycházela z toho, že svět je hmotný a že se mění, jeho vývoj je pohyb hmoty. Filosofie čučche staví základní otázku filosofie nově, když ji formuluje jako záležitost vztahu člověka k okolnímu světu, pozice a úlohy člověka ve světě. Vyzdvihuje tak filosofický princip, podle něhož je člověk pánem všeho a také o všem rozhoduje. Právě na tomto základě zobrazila jedinou správnou cestu pro řešení osudu člověka. Jestliže marxistická filosofie pokládala za svůj nejdůležitější filosofický úkol analýzu podstaty materiálního světa a obecných zákonitostí jeho hnutí, pak filosofie čučche je založena na vyjasnění podstatných zvláštností člověka a zákonitostí vlastních hnutí lidí – sociální formě hnutí. Jak vidíte, je filosofie čučche původní filosofií, která se v zásadě liší od předchozí svou filosofickou superúlohou a principy. Z toho plyne, že by se filosofie čučche neměla vnímat jako rozvoj materialistické dialektiky. Nelze se pokoušet zdůvodňovat její svébytnost a přednosti tím či jiným výkladem v rámci vyjasňování podstaty materiálního světa a obecných zákonitosti jeho hnutí. Filosofii čučche jako učení, které vytyčilo nové filosofické principy, nelze vykládat tak, že ji přizpůsobíme rámcům té předchozí. V takovém případě totiž nejen že není možné dokázat její původnost, ale naopak je zamlžována a stává se nemožným správně pochopit její jádro.

Když filosofie čučche poprvé v historii vědecky stanovila zvláštnosti člověka, určila jej na tomto základě jako nejdokonalejší silnou bytost na světě a zformovala nový pohled na svět. Jeho podstata spočívá v tom, že svět, který nás obklopuje, je řízen a transformován člověkem.

Výklad nového světonázoru podle filosofie čučche neznamená rozchod s dialekticko-materialistickým světonázorem. Filosofie čučche vychází z uznání dialektického materialismu. Pohled na svět z pozice čučche, podle něhož je tento řízen a transformován člověkem, je nemyslitelný bez dialekticko-materialistické chápání podstaty objektivního materiálního světa a obecných zákonitostí jeho pohybu. Vnímáme-li svět jako určité stvoření božského rozumu, což je vlastní idealismu, pak nelze nikdy dojít k závěru, že je člověk schopen vládnout světu. Vnímáme-li svět jako cosi neměnného, jak to dělá metafyzika, není možné pochopit, jak že je člověk schopen transformovat svět. Pohled na svět z pozice čučche, tj. myšlenka o tom, že je svět materiální, že je řízen a transformován člověkem, se může zformovat pouze za podmínky, že je uznáno materialistické a dialektické vnímání světa, jinými slovy že se svět neustále mění a vyvíjí. Přestože marxistická dialektika trpí určitou omezeností a nezralostí, její základní principy jsou vědecké a pravdivé.

Neznamená to však, že čučche jen zdědila a rozvinula materialistickou dialektiku. Bez dialekticko-materialistického vnímání objektivního materiálního světa je přirozeně vědecké poznání světa a jeho transformace nemyslitelná. Samy o sobě – materialistická teorie o materiálnosti světa a dialektické závěry o jeho neustálé proměně a vývoji – však neumožňují vyvodit závěry, že člověk zaujímá roli místo vládce světa a hraje rozhodující roli v jeho transformaci. Jen za podmínky objasnění podstatných zvláštností člověka, které se zásadním způsobem liší od všech jeho dalších forem materiálního bytí, mohou být správně zdůvodněny jeho mimořádné pozice a úloha člověka jako vládce světa, jako jeho transformátora. Pouze filosofie čučche dokázala vědecky vysvětlit podstatné zvláštnosti člověka – že je společenskou bytostí disponující samostatností, schopností tvoření a vědomí. Tímto způsobem byl dokázán základní princip, hlásající, že člověk zaujímá vládnoucí pozici ve světě a hraje zásadní roli v jeho transformaci.

Vycházejíce ze svého filosofického principu, v jehož středu je člověk, vypracovala filosofie čučche vlastní pohled na sociálně-historický vývoj, pohled na historii, což umožnilo překonat předcházející úzký pohled na sociálně-historický vývoj a podmínilo radikální proměnu v názorech a přístupu k sociálně-historickému vývoji,

Marxistická filosofie poté, co aplikovala obecné zákonitosti vývoje materiálního světa na praxi sociálně-historického vývoje, vypracovala dialekticko-materialistický pohled na společensko-historický vývoj, materialistický pohled na historii. Je přirozené, že neodmítáme historický význam materialistického pohledu na historii. Byl to citelný přínos pro překonání reakčních, antivědeckých názorů na společensko-historický vývoj, založených na idealismu a metafyzice. Je kromě toho známé, že také na společenské jevy působí obecný zákon vývoje materiálního světa, vzhledem k tomu, že člověk žije právě v tomto objektivním materiálním světě a společnost je neoddělitelně spjata s přírodou, Existují ovšem ve společenském hnutí zákonitosti, vlastní právě pro ně. Zapomeneme-li na to a budeme mechanicky aplikovat na sociální jevy obecné zákonitosti vývoje materiálního světa, pak to může vést k jednostrannému chápání procesu sociálně-historického vývoje.

Společenské hnutí se mění a rozvíjí podle vlastních zákonitostí, typických pouze pro ně.

Společenské hnutí je hnutí lidí, kteří si podřizují svět a trans formují ho. Vykonávají práci směřující k transformaci přírody, aby ovládli objektivně existující materiální svět a přetvářeli ho. Transformováním přírody člověk vytváří materiální blaho a podmínky pro svůj život. Proces transformace přírody a vytváření materiálních hodnot se zaměřuje na uspokojování sociálních potřeb lidí a může být realizován pouze přes veřejnou spolupráci lidí. Ve jménu vývoje a zdokonalování vztahů společenské spolu práce provádějí lidé transformaci společnosti. Jak přírodu, tak i společnost transformuje pouze člověk. Při realizaci činnosti, vedoucí k transformaci přírody a společnosti, mění zároveň také člověk sebe sama a dociluje sebezdokonalování. Řízení světa a jeho přetváření člověkem se v závěru realizuje cestou transformace přírody, přestavbou společnosti i výchovou nového člověka, à subjektem tohoto procesu jsou lidové masy. Jejich silou jsou vytvářeny všechny materiální a kulturní hodnoty společnosti, vyvíjejí se sociální vztahy.

Společenské hnutí s jeho subjektem – lidovými masami – má na rozdíl od pohybu přírodního světa své zákonitosti. Pohyb v přírodním světě probíhá živelně, v důsledku vzájemného působení objektivně existující materie. Společenské hnutí ovšem vzniká a vyvíjí se díky aktivnímu působení a roli subjektu. Aplikujeme-li tudíž mechanicky princip dialektického materialismu odrážející obecné zákonitosti vývoje materiálního světa na sociálně-historický proces, nelze přesně stanovit ani podstatu společnosti, ani zákonitosti společenského hnutí. Hlavním omezením materialistického vnímání historie je skutečnost, že neposkytuje správný výklad zákonitostí vlastních společenskému hnutí a při rozvíjení.

principů tohoto hnutí bere materialistické vnímání za základ jed notu pohybu materie – vše, co k ní patří – jak pohyb přírody, tak i pohyb společnosti.

Marxistický materialistický pohled na historii dělí společnost na společenské bytí a společenské vědomí. Určením jejich vzájemného vztahu dává společenskému bytí určující roli, strukturu společnosti však dělí na výrobní síly a výrobní vztahy – na bázi a nadstavbu. Rozhodující vliv přitom klade na materiální výrobu a ekonomické vztahy. Takový je tedy výsledek přímé aplikace principů materialistické dialektiky na proces společensko-historického vývoje, ve smyslu, že svět je materiální, že se mění a vyvíjí podle obecných zákonitostí pohybu materie. Svět, zkoumaný zakladateli marxismu, při použití obecných zákonitostí materiálního světa v praxi společensko-historického vývoje – to je svět, v němž nejen příroda, ale také člověk i společnost jako materiální bytí vytvářejí jeden celek. Vnímáme-li člověka ne jako společenskou bytost, disponující samostatností, schopností tvořit a uvědomělostí, ale jako součást stvoření světa, sestávajícího V jednotě hmoty, jestliže jednoduše aplikujeme obecné zákony pohybu materiálního světa na proces společensko-historického vývoje, pak budeme muset společensko-historické hnutí vnímat jako přirozeně historický proces.

Je pochopitelné, že se společnost mění a vyvíjí nikoli podle subjektivní vůle člověka, ale podle vlastních určitých zákonů. Působení zákonů společnosti a zákonů přírody se však od sebe navzájem podstatně liší. V přírodě zákony probíhají živelně, nezávisle na činnosti člověka, zatímco ve společnosti se projevu jí přes jeho samostatnou tvůrčí a vědomou činnost. Zákony společnosti bývají různé: jedny fungují v jakékoliv společnosti, nezávisle na sociálním zřízení, jiné projevují své působení pouze při určitém společenském zřízení. Vzhledem k tomu, že všechny zákony společnosti působí přes lidskou činnost a závisle na ní, může se toto působení projevovat bud‘ normálně, nebo sevřeně či omezeně.

Hovoříme-li o působení společenských zákonů, podmiňovaných lidskou činností, neznamená to, že nemají objektivní povahu, nebo že vylučují možnost živelného průběhu společenského hnutí. Za určitých sociálně-ekonomických podmínek působí rovněž nezbytně také jim odpovídající společenské zákony, a tudíž má jejich činnost objektivní povahu, stejně jako je tomu u přírodních zákonů. Živelnost společenského hnutí lze vysvětlit relativně nevelkou úrovní vývoje samostatnosti, kreativní schopnosti a uvědomělostí člověka, ale také absencí společenského zřízení, garantující plné projevení těchto vlastností. Spolu s rozvojem samostatnosti, kreativní schopnosti, uvědomělosti člověka a s ustanovením společenského zřízení, umožňujícího v plném rozsahu projevit tyto schopnosti, bude lidská činnost ve větší míře odpovídat požadavkům objektivních zákonů, a rámce vlivu živelného faktoru se stanou ještě více omezenými. Rozvoj společnosti je procesem růstu samostatnosti, kreativní schopnosti a uvědomělosti lidových mas. Spolu s růstem těchto kvalit a zdokonalováním sociálního zřízení v souladu s požadavky těchto kvalit vystoupá společnost na další vývojové stupně v důsledku cílevědomé činnosti lidových mas. Bude to znamenat všestranné vtělení do života těch zákonitostí, které jsou vlastní společenskému hnutí, jehož proměny a vývoj probíhají díky aktivnímu působení a úloze subjektu.

Zakladatelé marxismu dokázali vypracovat dialekticko-materialistický pohled na proces sociálně-historického vývoje, když aplikovali všeobecné zákonitosti rozvoje materiálního světa na proces společensko-historického vývoje. V praxi však narazili na množství otázek sociálního hnutí, které nebylo možné řešit v rámci obecných zákonitosti materiálního světa. A tak se pokusili překonat jednostrannost dialekticko-materialistického pohledu na sociálně-historický vývoj, přičemž vypracovali řadu teorií, které hlásají, že společenské vědomí vzniká jako odraz materiál ně-ekonomických podmínek, ale má na ně obrácený vliv – že politika je určována ekonomikou, ale také na ni působí obráceně atd. Přes to všechno je marxistický materialistický pohled na historii v zásadě chápáním sociálně-historického procesu, v jehož základech leží souvztažnost pohybu přírody a sociálního hnutí. Proto se tato teorie nemohla vyhnout omezenosti spočívající v tom, že proces vývoje společnosti byl vnímán jako přirozeně historický proces.

Základní rozdíl mezi filosofií čučche a předcházející filosofií vychází z důsledku z rozdílného pohledu na člověka.

Marxistická filosofie určovala podstatu člověka jako souhrn společenských vztahů, ale neposkytla správné objasnění zvláštností, vlastních samotnému člověku jako společenské bytosti. To, že předcházející filosofie vzala při výkladu principů společenské ho hnutí za základ obecné zákonitosti rozvoje materiálního světa, lze vysvětlit právě tím, že nedokázala objasnit podstatné zvláštnosti člověka jako člena společnosti. Filosofie čučche dala poprvé vyčerpávající popis zvláštností, vlastních člověku jako bytosti společenské.

Člověk, jak už je vyjádřeno v dokumentech naší strany, je společenskou bytostí, nadělenou samostatnosti, kreativní schopností a uvědomělostí. V tomto ohledu jiný názor prostě existovat nemůže. Je-li však řeč o tom, jak se člověk stal bytostí společenskou, disponující samostatností, kreativní schopností a uvědomělosti, pak při výkladu této otázky vystupují někteří naši spolupracovníci stále z chybných pozic.

Zkoumají-li otázku podstatných zvláštností člověka jako záležitost jeho určitého vývojového stupně materiálního bytí, trvají na tom, že výchozí předpoklad pro člověka k získání samostatnosti, kreativní schopnosti a uvědomělosti je třeba hledat v různorodosti jednotlivých součástí hmoty a ve složitosti struktury jejich součtu. Fakticky tyto názory zkoumají podstatné zvláštnosti člověka jako pokračování přirozených biologických vlastností, jako jejich rozvoj a zdokonalování. Jedná-li se o člověka jako o živý organismus, lze zkoumat člověka v jeho srovnání s jinou živou matérií nebo dokonce zvažovat zvláštnosti jednotlivých biologických částí člověka a struktury v jejich souhrnu. Člověk sledovaný z pozice čučche je člověk obdařený nejen vysoce rozvinutým organismem, žije a funguje, disponuje samostatností, kreativní schopností a uvědoměním, jimiž nedisponují žádné jiné druhy živé materie. Základní předpoklad pro to, aby si člověk osvojil samostatnost, kreativní schopnosti a uvědomění, je třeba hledat nikoli v rozvoji jeho soužití s jinými formami materiálního bytí, ale v takových zvláštnostech, jimiž není schopná disponovat žádná jiná forma materiálního bytí. Člověk disponuje samostatností, kreativní schopností a uvědoměním právě proto, že je společenskou bytostí, která je součástí společenského kolektivu, žije a funguje ve společenských vztazích. Tyto vztahy jsou společenskými vlastnostmi lidí, které se formují a vyvíjejí v rámci společensko-historického procesu, kdy lidé jednají navazováním vztahů mezi sebou. navazujíce mezi sebou společenské vztahy. Samostatnost, kreativní schopnost a uvědomění člověka jsou přirozeně nemožné bez jeho vysoce rozvinutého organismu. Vzhledem k tomu, že je člověk takovým organismem obdařen, můžeme říci, že člověk je nejvyšším produktem evoluce, je to nejrozvinutější materiální bytost. Avšak i kdyby byl sebevíce rozvinutou bytostí, nemohl by se vyvíjet jako samostatná kreativní a vědomá bytost, nebyl by součástí společenského kolektivu, žil a fungoval by mimo společenské vztahy. Kdyby člověk neměl biologický život, nemohl by žít společensko-politickým životem, ale biologický život sám o sobě neznamená život společensko-politický. Stejně tak, přestože bez rozvinutého organismu člověka jsou nemyslitelné samostatnost, kreativní schopnost a uvědomění, samy jeho biologické zvláštnosti nejsou původcem zrození jeho společenských vlastností. Tyto společenské atributy se mohou formovat a vyvíjet pouze v procesu existence a vývoje člověka jako společenské bytosti, jinými slovy, v historickém procesu vývoje jeho společenské činnosti a sociálních vztahů. Historie vývoje společnosti je právě onou historií vývoje samo statnosti, kreativní činnosti a uvědomění člověka. To znamená, že zmíněné kvality jsou společenskými vlastnostmi člověka, které se formují a vyvíjejí ve společensko-historickém procesu. Proto při filosofickém přístupu k člověku je třeba v každém případě vychá zet z toho, že je bytostí společenskou.

Někteří z našich odborníků z oblasti společenských věd však při obhajování koncepcí o dílčích částech materie a struktuře jejich souhrnu, vyvozují z toho podstatné zvláštnosti člověka a tvrdí, že právě to je hlavním obsahem filosofie čučche. Není to v podstatě nic jiného, než tendence vykládat filosofii čučche v rámcích dialektického materialismu. Podobné tendence nelze vnímat jinak, než jako pokus ospravedlnit vadnost evolučního vidění podstatných zvláštností člověka jako produktu vývoje a zdokonalování jeho biologických vlastností.

V souvislosti s otázkou o podstatných zvláštnostech člověka je důležité správně pochopit, co to je společenská bytost. Zakladatelé marxismu vytyčili otázku o podstatě člověka V rámci společenských vztahů a zároveň používali pojem »společenské bytí« ve smyslu materiálních podmínek společenského života a ekonomických vztahů, které existují objektivně a odrážejí se ve společenském vědomí. Vzhledem k tomu, že vnímali člověka jako součástku výrobních sil, jako souhrn společenských vztahů, pak byl jimi přirozeně do pojmu »společenské bytí« zahrnut i sám člověk. Pojem »společenské bytí« však neužívali ve smyslu, který je mu vlastní, který by určoval podstatné zvláštnosti člověka.

Při ustanovování filosofie čučche jsme používali výraz »společenská bytost« v jemu vlastním smyslu, určujícím podstatné zvláštnosti člověka. V zásadách filosofie čučche je za společenskou bytost pokládán pouze člověk. Někteří naši soudruzi, kteří pracují v oblasti společenských věd, však stále ještě netrvají na nutnosti zahrnout do pojmu společenské bytosti také společenské bohatství a společenské vztahy. Stírají tím rozdíl mezi člověkem, společenským bohatstvím a společenskými vztahy. Společenské bohatství a společenské vztahy jsou vytvářeny a rozvíjeny člověkem, nelze je tudíž zahrnout do pojmu určujícího zvláštnosti vlastní člověku jako rovnocenné výchozí údaje. Samozřejmě že když hovoříme o marxistické filosofii, lze výraz »společenské bytí« používat ve stejném smyslu, jako jej používali zakladatelé. Jestliže však budeme chápat tímto způsobem zmíněný výraz také V rámci filosofie čučche, povede to k zamlženému vnímání podstatných vlastností člověka. Vzhledem k tomu, že je filosofie čučche novou filosofií, která má svůj systém i obsah, vlastní pouze jí, není třeba její kategorie vykládat ve smyslu předchozí filosofie.

Jedna z hlavních příčin zkreslení, zjištěných u části pracovníků společenských věd při objasňování a propagandě filosofie čuč che, spočívá v tom, že při studiu otázek filosofie nevycházeli z požadavků revoluční praxe.

Teorie se musí zakládat na praxi, je povinna jí sloužit. Odtržená od praxe zkresluje skutečnost a ztrácí veškerý smysl.

Při studiu otázek filosofie vycházel velký vůdce soudruh Kim Ir Sen vždy z požadavků revoluční praxe. Když poskytoval vědecké odpovědi na aktuální ideově-teoretické otázky revoluční praxe, vytvořil v důsledku toho filosofii čučche. Po zobecnění bohaté solidní zkušenosti revoluční praxe naše strana všestranně systematizovala, prohloubila a rozvinula filosofii čučche.

Revoluční praxe, to je boj za samostatnost lidových mas, který vedou samotné masy. Proto hlavní věcí ve filosofickém hledání je správná definice požadavků a snah lidových mas. Je třeba zobecnit zkušenosti jejich boje při současném zpracování teorií a tyto teoretické návyky udělat majetkem samotných lidových mas. Ve vykořisťovatelské společnosti využívají reakcionářské vládnoucí třídy filosofii pro zachování a obhajování reakcionářských režimů a snaží se z ní udělat monopol pro filosofy, kteří vyjadřují pouze jejich zájmy. Pokládají lidové masy za nevzdělaný dav, který nemá nic společného s filosofií a jednoduše není stavu ji chápat.

Naše strana vychází z pozice, že lidové masy jsou vládci všeho a jsou nejmoudřejší bytostí. Protvrdila, prohloubila a rozvinula filosofii čučche, když v ní vyjádřila požadavky a snahy lidových mas a zobecnila zkušenost jejich boje a transformovala tuto filosofii do nástroje boje samotných lidových mas. To je také důvod, proč se filosofie čučche stala absolutní pravdou, odpovídající požadavkům a usilování lidových mas o samostatnost a zároveň lidovou filosofií, která je pro ně snadno dostupná a slouží jim jako nástroj boje.

Někteří naši soudruzi, kteří horlivě pracují na poli společenských věd, vyvolávají diskuse kolem otázek, které sotva mají: praktický význam pro určování cesty, jež je rozhodující pro osudy lidových mas. Studujeme filosofii právě proto, abychom našli odpověď na otázku, jakými principy a metodikou je třeba se řídit pro dosažení rozvoje společnosti a řešení osudu lidových mas. Proces vývoje společnosti je směrován politikou; právě filosofie čučche osvětluje základní počátky politiky, která směruje vývoj společnosti tou nejpřímější cestou. V tomto smyslu lze říci, že filosofie čučche je filosofií politickou.

Někteří naši spolupracovníci z oblasti společenských věd vysvětlovali filosofii čučche jako filosofii, rozvíjející marxistický dialektický materialismus, aby údajně prováděli propagandu idejí čučche s ohledem na specifika propagandy v zahraničí. Podstata věci ale spočívá v tom, aby byli lidé dovedeni k jasnému uvědomění si, že filosofie čučche je nová revoluční filosofie, nikoli pouhé rozvinutí filosofie předcházející. Je chybou, když je filosofie čučche vykládána v rámci předcházející filosofie pod záminkou, že to odpovídá zvláštnostem vnější propagandy, a když bez souvislosti se základními principy filosofie čučche jsou propagovány jako prvky této filosofie pozice, které jí nejsou vlastní. Tím spíše, že dnes vzniká na mezinárodní aréně dostatek aktuálních teoretických i praktických otázek, na něž je třeba najít správné odpovědi na bázi filosofie čučche. K čemu je nám tedy zapotřebí odvracet se od těchto požadavků života a mudrovat v oblasti propagandy pro zahraničí o takových otázkách, v nichž není ani zrnka politiky, a pro které je obtížné najít odpovídající teoretické i praktické využití? Při propagování ideji čučche v zahraničí je třeba v souvislosti s životními otázkami správně osvětlovat, že filosofie čučche je zcela původní nová filosofie, a to filosofie revoluce. Je třeba se vyhnout nadsázce a pokřivení nejen v propagandě pro zahraničí, ale také při výzkumu a studiu otázek filosofie čučche, stejně jako v oblasti osvěty.

Filosofie čučche je pro naši stranu filosofií revoluce, filosofií politiky, osvětlující filosofické základy ideji čučche vedoucí ideologie strany, a také základní principy revoluce. Jaký mít vztah k filosofii čučche, to není jen záležitost filosofické teorie, ale je to spojené s přístupem, pozicí v ideologii strany. Je třeba vnímat stranické ideje jako absolutní pravdu, pevně je hájit a transformovat do vlastního revolučního přesvědčení. To je nezbytné pro správné chápání, výklad a propagandu filosofie čučche.

Oprávněně můžeme být hrdí na svou filosofii čučche, tuto velikou politickou filosofii. Je třeba do hloubky studovat její zásady a důsledně je vtělovat do praktické činnosti ve jménu revoluce a budování socialismu. Musíme analyzovat a hodnotit všechny společenské jevy pouze na základě principů filosofie čučche a na základě jejích požadavků ještě pevněji stmelovat lidové masy kolem strany a zvyšovat úlohu subjektu, aby narůstalo tempo revolučního procesu a budování socialismu.

Filosofie, kterou mají studovat a následovat naši vědečtí pracovníci i celý lid, je filosofie čučche. Současně je třeba znát i předcházející marxisticko-leninskou filosofickou myšlenku. Obzvlášť dobře by měli tuto předcházející filosofii znát pracovníci společenských věd. V rámci studia je třeba ji zřetelně analyzovat, spolu s jejími pokrokovými kladnými stránkami také její omezenost a nedokonalost. Je nutné zřetelně pochopit nejen historický přínos předcházející filosofie, ale také její omezenost časovými rámci a ideově teoretickou nezralost. Pomůže to odvrátit dogmatická zkreslení v přístupu k předcházející teorii, hluboce pochopit svébytnost a přednosti filosofie čučche. Soudruzi, pracující v oblasti společenských věd, by měli ve světle osvojených principů filosofie čučche věnovat soustředěnou pozornost přesnému hodnocení jak zásluh předcházející filosofie, tak i jejím omezením a nedokonalosti.

Zároveň nesmíme v žádném případě připustit vliv jakýchkoliv nám cizích filosofických proudů, odporujících filosofii čučche. Musíme spolehlivě zajistit její čistotu. Filosofie čučche je nejdokonalejší životní filosofie, v níž se odrážejí požadavky revoluční praxe a pravda i správnost, které jsou potvrzeny samotnou touto filosofií. Na mezinárodní aréně dnes zájem o filosofii čučche vzrůstá, rozšiřují se řady příznivců ideje čučche. Tento fakt přesvědčivě dokazuje, že filosofie čučche dává jedině správné odpovědi na otázky revoluční praxe. Naši pracovníci působící v oblasti společenských věd musí být pevně přesvědčeni o hluboce vědecké povaze, správnosti, svébytnosti a přednostech filosofie čučche. Musejí se jí řídit a zároveň analyzovat a hodnotit všechny ostatní filosofické teorie s tím, aby do ní nepronikly ani ty nejmenší příznaky nám nepřátelských filosofických proudů.

Povinností všech soudruhů je šířeji a hlouběji studovat i propagovat filosofii čučche, zřetelně demonstrovat její velikost a ještě více zmnožovat její přitažlivost, jak to požaduje strana.